Akademická inkvizice

…ačkoli je tato „kauza“ již několik let stará a měl jsem její popis na svém předchozím webu, považuji toto téma za stále aktuální a proto je také součástí tohoto webu, pro případné zájemce. Jistě mnozí z vás víte, že tak někdy ve středověku inkvizice upalovala učence, kteří nebyli navzdory tomuto důsledku ochotni své učení odvolat. Dnes se už v „civilizovaných“ zemích neupaluje, ale na lidi ve vědě, kteří se nechovají diplomaticky, se vyvíjejí různé formy nátlaku … historie vědy je mnohdy plná nátlaku, aby vědci šli s hlavním proudem …

„Akademická inkvizice“ – aneb Je to horší, než jsem si myslel.

Motto:

„Foucault tvrdí, že mezi poznáním a mocí je přímá souvislost: Rozpravy v rámci společnosti určují, jaké vědění je považováno za pravdivé, správné, nebo vhodné v dané společnosti, takže Ti, kteří ovládají rozpravy, ovládají i vědění. Dominantní vědění v daném prostředí zároveň určuje, kdo bude schopen zastávat mocenské pozice.“

(In: Freedman Jill, Combs Gene: Narativní psychoterapie. Portál 2009. Str. 58) 

Udělal jsem si web. Po mnoha letech mé praxe a také výuky výběrového semináře (Komunikační psychoterapie) na katedrách psychologie jak Filosofické fakulty, tak Fakulty sociálních studií Masarykovy university v Brně.

Krátce poté, co se webová stránka objevila na internetu, jsem dostal od vedoucího katedry psychologie Fakulty sociálních studií tyto dva e-maily:

20. ledna 2009

Ahoj, Juraji.

No, ten Tvůj web / texty na něm - mě nemile zaskočil(y). Myslím, že není kolegiální, ani profesionální útočit takovýmto způsobem na psychoanalýzu nebo třeba na SUR. Ani na situaci psychologie v Brně. Dokonce to ani nepovažuji za etické. Divím se o to víc, že jsi pak do SURu vstoupil jako lektor, nebo o to víc, že se odkazuješ na názory (myšlenková východiska), podle nichž žádným výrokem o druhých lidech nemůžeme říct "pravdu" o nich.

Objektivní pravdy kolem nás nejsou. - Takové odkazy na svém webu máš, přesto o řadě lidí vyslovuješ vehementně hodnotící názory a vyvoláváš dojem (chceš o tom studenty tedy přece jen přesvědčovat?), že Ty máš pravdu. 

Tomu nerozumím.

Tento Tvůj dvojí postoj - jednak to, co říkáš Ty, jednak to, čím se zaštiťuješ - spolu často neladí. Tvoje nabroušenost a rezolutnost zasahuje řadu témat - až po detaily typu, zda je či není něco takového jako hypnabilita.

Máš tam toho psaní strašně moc (neobvykle moc), přestože na jednom místě

píšeš: "...usiluji o to, abych slovy neplýtval. Abych jenom tak neplácal.

Chci říkat nahlas pouze věci, které ve chvíli, když je vyslovím, už tak budou a zůstanou..."

Podle Tvých slov musím brát to, co vyslovuješ vážně. O další spolupráci Ti dám vědět.

Zbyněk

26.2.2009

Dobrý den, Juraji.

K názorům na Tvém webu se vyjádřili moji kolegové na katedře. V příloze Ti posílám výběr z jejich názorů nebo spíše z toho, co jim "padlo do očí". Je to jen výběr - posílám Ti to, o čem si myslím, že si z toho můžeš udělat obrázek, jak Tvůj web čtou kolegové ( JB: tento „výběr“ názorů i se svými komentáři uvedu níže).

Protože mi někteří doporučili znát i názory studentů - či bývalých studentů Tvých seminářů - mluvil jsem i s některými studenty. Také jsem v semináři Kritická psychologie Tvůj web analyzoval (kriticky) se stávajícími studenty psychologie - myslím, že jsou to studenti, kteří ještě k Tobě na předmět nechodili a neznají Tě.

Z přímých zkušeností - dvě odsouzení, jedno velké zastání se a horování za to, abys zde zůstal učit.

Analýza webu studenty - převažovala kritika (například se v několika řádcích studentů psychologie dotýkáš - shazuješ jejich úroveň), nicméně byly i hlasy, kterým část Tvého webu přišla sympatická.

Názory mých kolegů učitelů - viz Příloha.

Tady je moje stanovisko:

Pro mě jako vedoucího katedry a zároveň garanta oboru psychoterapie jsou nepřijatelné dvě věci:

1. Pěstujeme zde toleranci v rámci uznávané plurality směrů a škol v psychoterapii. Učí zde čelný psychoanalytik a učí zde řada zastánců a reprezentantů jiných pst-modalit. Od všech vyučujících očekávám kolegialitu v tom smyslu, že neočerňují jiný směr v psyhcoterapii. Ty to na webu děláš - děláš to především s psychoanalýzou. Toto je pro mě nepřijatelné.

2. Jsme jedna z kateder psychologie na MU v Brně a není pro mě přijatelné, aby zde učil člověk, který brněnskou psychologii očerňuje či se o ní vyjadřuje s despektem a tak negativně, jak to děláš Ty.

Jaké mohou být cesty z tohoto stavu?

Myslím, že rozhodnutí, zda zde učit chceš, je na Tobě.

Pokud se k tomu rozhodneš, že zde s námi chceš zůstat, předpokládal bych u Tebe onu loajalitu (viz výše bod 2), o níž píšu a kterou postrádám, a také toleranci např. k psychoanalýze a dalším směrům. (viz výše bod 1). To by pro mne znamenalo změnu v textech, které prezentuješ na webu.

Napiš mi, jsou-li to pro Tebe představitelné úvahy a úpravy. Pokud ano, považoval bych to za vstřícnost při vyjasňování našich vzájemných pozic.

Pokud ne, rozejdeme se.

Zdraví Tě

Zbyněk Vybíral 

Zde je moje reakce na tyto e-maily, kdy jsem mezičasem po mailu se Zbyňkem Vybíralem domluvil, že mou reakci přepošle všem dalším kolegům na katedře. (Realizaci mého návrhu na osobní setkání se pro mne z nepochopitelných důvodů vyhnul, na osobní setkání prostě nepřistoupil. Já považuji osobní setkání pro vyjasňování stanovisek a udržení šanci na vzájemné porozumění za mnohem užitečnější, než dopisování, nicméně …) Tak jsem napsal toto:

Milý Zbyňku a případně další kolegové,

když jsem o Tebe dostal první mail jako reakci na můj nový web, včetně přílohy, která obsahovala vyjádření několika dalších pedagogů katedry (žel anonymní), hodně jsem přemýšlel, co na to odepsat. Původně jsem myslel, že okomentuji každý z těch příspěvků zvlášť a velmi pozorně, ale pak jsem si uvědomil, že bych se tím dostal i do odborné diskuse, navíc nesmírně komplikované a o to, myslím, teď nejde. I když jeden – dva komentáře v nějakém smyslu útočí snad i na mou odbornou kompetenci, k tomu možná pár slov níže řeknu. Původní nápad jako takový jsem však opustil.

Jde snad o to, zda mám nebo nemám nadále učit.

I když jsem samozřejmě věděl předem, že si svým webem nadělám také nepřátele, a také jsem tak o tom s některými kamarády i kolegy mluvil, netušil jsem, že se dostaneme k analogické situaci typu: buď odvoláš své učení, anebo budeš exkomunikován … tedy z akademické půdy.

Měl jsem zato, že akademická svoboda slova není pouze proklamace. A jistě, nejde pouze o můj web, myslím, protože jsem se netajil a nebudu tajit tím, co a jak učím na svých seminářích. I když jsem nevěděl, do jaké míry víš o míře mé radikálnosti, nebo do jaké míry o nich věděli předchozí vedoucí katedry (každopádně si pamatuji milou debatu s Petrem Mackem, ve které jsem kromě jiného razantností mně vlastní kritizoval statistické přístupy k psychologickému výzkumu :) ). A tak si také myslím, že je dobře, že díky mému webu víš nyní přesněji, o čem jak přemýšlím (i když zdaleka ne do detailů, protože na webu jednak není ani zdaleka zatím všechno a jednak by zřejmě detailní poznání mých názorů a argumentů vyžadovalo velmi dlouhou a pozornou debatu) a také, jakou formou své názory mnohdy prezentuji. Nemyslím si ale, že je dobře, že vůbec vznikla úvaha o mé případné exkomunikaci, pakliže by důvodem k ní měla být skutečnost, že si dovoluji radikálně kritizovat psychoanalýzu či pozitivistickou psychologii vůbec. Myslím, že jediným legitimním důvodem pro exkomunikaci z akademické půdy je nedostatek odbornosti (nejenom vzdělanostní) a to můj případ není. (Možná škoda, že jsem si někam neodložil Tvůj komentář, Zbyňku, k recenzi Pragmatiky lidské komunikace, o kterou jsi mne kdysi požádal :) .)

Ne, nemíním rozhodně své učení odvolat (s dodatkem, který zdůrazňuji všude, kde něco učím – to učení není moje, vymysleli ho moudřejší a vzdělanější lidé, než jsem já, i  když zajisté do všeho toho vnáším něco svého, jinak to nejde).

Nemíním také přestat s otevřenou kritikou psychoanalýzy a pozitivistické psychologie vůbec (s dodatkem, který zdůrazňuji všude, kde něco učím – obvykle kritizuji epistemologická východiska, teoretické koncepty a z nich plynoucí pragmatické výstupy; konkrétní lidi se nedovoluji kritizovat do chvíle, než neznám jejich konkrétní práci).

Pomůžu si zde i odvoláním se na jinou autoritu, jak je to často v akademických kruzích zvykem. V časopise Psychologie dnes, v čísle z března 2008 (str.33 - 35), je rozhovor s britským kritickým psychologem jménem Ian Parker, s názory kterého na mnoha místech velmi souhlasím. Zde z toho článku kousek odcituji:

"V psychologických učebnicích se často setkáváme se snahou prezentovat obor jako jednotný, jako že zde existuje všeobecná shoda například o metodologických postupech, v řešení problémů. Podle mého názoru bychom měli zdůrazňovat naopak konflikt, který v psychologii je. Na psychologických katedrách univerzit naleznete mnoho odlišných názorů. Odborníci však spolu dostatečně nehovoří. Někdy se navzájem dokonce vyhýbají, a když se potkají, stěží se pozdraví. A přitom to nejcennější může pramenit právě z konfrontace odlišných názorů, když si lidé vyslechnou kritiku své metodologie a unesou a přijmou nesouhlas se svými názory."

A tak si prostě nemyslím, že kritika je něco nekolegiálního. Jde mi primárně o konzumenty psychologicko – psychiatrických služeb a tedy o kvalitu toho, čeho se jim dostává. A trvám na tom, že ta kvalita je mnohdy velmi bídná (čímž současně netvrdím, že kvalita mých služeb je vždy dokonalá). Má kritika rozhodně není nepodložená, i když chápu, že to někdy tak může vypadat. Na webu zatím není vše a i když tam vše bude, všechny mé argumenty se tam beztak nevejdou. Na seminářích mám trochu víc prostoru pro svou argumentaci, ale také ne dost, jelikož je komplikovaná. Každopádně umím své názory velmi dobře podložit, epistemologicky, teoreticky i prakticky. Když se tím bude cítit někdo z kolegů nějak dotčen, může mne to mrzet, může mi to být líto, ale nebude to pro mne důvod, abych to nedělal. Primárně mi holt nejde o kolegy, ale o naše klienty či pacienty (včetně skutečnosti, že psychologii a psychoterapii nepovažuji za akademické, ale za ryze aplikované disciplíny).

Klidně samozřejmě kritizujte vy mne, klidně se navážejte do mých oblíbenců, nemusíte mne mít rádi, dokonce mne ani nemusíte respektovat jako takového, to vše bez unesu. Přeji si ale, abyste respektovali mé právo svobodného slova a to právě na akademické půdě…

Zbyňku, pak jsi mi v odpovědi na jeden můj mail napsal:

„Juraji, ahoj, ano, čteš to dobře, dveře jsem nezavřel. Je mi dokonce i hloupé chtít po komkoliv, tedy i po Tobě, aby cokoliv měnil na prezentaci svých názorů. Všichni, každý z nás, neseme kůži na trh, prezentujeme sami sebe, své postoje. Možná jde spíše o formu, o to, co se mi u Tebe zdá vyhrocené na některých místech "až moc", až do extrémů - a řečené již slovy těžko přijatelnými.“

A to mne potěšilo.

Z toho pak pro mne dále plyne, že problém není tak obsah, jako forma. Nu, zcela otevřeně přiznávám, že forma, kterou své názory prezentuji, ať už na svém webu, nebo na svých seminářích, je záměrná. Chci provokovat, chci bouřit stojaté vody. Jistě, mohl bych volit eufemismy a akademickou diplomacii, ale to dělat nechci. Nemyslím, že by to splnilo účel.

Zdá se, že to, jak to dělám, účel plní. Měl jsem to štěstí, že to snad můžu doložit. Při jednom setkání s mou bývalou studentkou, dnes již kamarádkou a kolegyní, Beatou Holou, jsem se zmínil, co se na katedře psychologie FSS kolem mého webu rozpoutalo. Měla nápad, že osloví své bývalé spolužáky, aby na mne či můj seminář napsali nějakou zpětnou vazbu, kterou bych mohl v této debatě použít. Nuže, zde to je:

Dozvěděla jsem se o diskuzích ohledně dalšího působení Juraje Barbariče na Katedře psychologie FSS. I když nevím, jaký ohled berou vedoucí zástupci katedry na názor studentů/absolventů, ráda bych poskytla zpětnou vazbu na výuku Juraje Barbariče s odstupem dvou let.

Seminář, který jsem u daného pedagoga absolvovala, mnou otřásl. Několikrát mě rozzuřil k nepříčetnosti. Barbarič během výuky postavil na hlavu většinu teorií a pouček, které jsem se během předešlých let studia pilně naučila. Během prvního setkání do posledního kousku rozboural můj domeček z domnělého vědění o psychoterapii a přinutil mě začít od nuly a formulovat, čemu opravdu věřím a jak to budu jednou dělat já coby budoucí terapeutka. Bezprostředně po jeho semináři jsem si uvědomila, že jsem ve čtvrtém ročníku a moje terapeutické dovednosti jsou mizivé a že je na čase s tím začít něco dělat. Mohu-li posoudit přínos tohoto kurzu, spolu s Rodinnou terapií D.Skorunky, Klin. Psy. J. Roubala a Kritickou psychologií Z. Vybírala však tvoří jednoznačně to nejlepší ze 6 letého studia.

Výuku Juraje Barbariče nehodnotím jako dokonalou. Zpočátku mě zarazila jeho razantnost a ostrá kritika ostatních směrů v psychoterapii. Barbarič však poskytl prostor odpůrcům, reagoval vstřícně na protiagrumenty, námitku a ohlas a hodiny plynuly v dynamických diskuzích, které přiměly snad každého k akci, ať už vehementně oponoval, nadšeně souhlasil nebo alespoň intenzivně přemýšlel. Barbarič svým přístupem natolik rozrušil mé dosavadní vzorce myšlení, že mě přiměl přehodnotit pojem psychoterapie v mé mentální mapě a mnohá témata s ní spojená.

Diskuze a emotivní argumentační přestřelky byly oproti jiným hodinám na FSS poněkud nezvyklé, rozhodně však lze říct, že studenty aktivovaly. Barbarič prokládal debaty plynule odbornými poznatky, doporučením literatury a kazuistikami M.H. Ericksona, vybraných systemiků či některých na řešení orientovaných psychoterapeutů. Během semináře předvedl praktické ukázky terapeutické práce s několika studenty, na nichž velmi efektně na vlastní práci ukázal to, co předtím popisoval v teorii.

Ze semináře Juraje Barbariče jsem si odnesla podnětnou základní představu o neexpertním přístupu v psychoterapii, na zakázku a cíl orientovanou systemickou práci, důraz kladený na klienta, jeho definice významů a potřeb, práci s metaforami a především apel na respekt a víru v klienty.

I když považuji Juraje Barbariče za kontroverzního pedagoga, I když jsem se s ním často přela a o některá tvrzení bych se zas a znovu přela i dnes, považuji jeho přítomnost na katedře za velmi důležitou ze tří hlavních důvodů:

1. Juraj Barbarič dokáže velmi dobře a názorně zprostředkovat teoretické poznatky a práci klasiků v rámci terapeutického směru, který zastává a inspirovat doporučením literatury.
2. Předváděl nejlepší ukázky práce s klientem za celé mé studium.
3. Díky tomu, že je tak kontroverzní a “jiný”, umožňuje studentům, aby si z kontrastů a silně protichůdných názorů jeho a jiných pedagogů kriticky vytvořili ten ryze svůj.
4. Juraj Barbarič není ve svém výukovém stylu ojedinělý. Velmi podobný výukový styl včetně kontroverzních momentů jsem zažila na seminářích vyhledávaného německého systemika a na řešení orientovaného terapeuta Juergena Hargense.

Brno 18.3. 2009

Mgr. Beáta Holá

Rád bych se v této zpětné vazbě postavil za setrvání Juraje Barbariče na katedře psychologie FSS MU. Absolvoval jsem kurz Eriksonovská psychoterapie na podzim 2007 a dodnes ho považuji za jeden z nejpodnětnějších během mého studia. Vzpomínám, že mě zkraje předmětu zaskočila jeho ostrá kritika psychodynamických směrů a zaryté zastávání systemické psychoterapie, což někdy působilo nedostatečně podložené. Úzká vyhraněnost jeho názorů zároveň provokovala bouřlivé diskuze, vyváděla z rovnováhy a vybízela k zamyšlení. Zpětně oceňuji, že byl předmět ve srovnání s podobnými veden velmi prakticky, ať již během názorných demonstrací psychoterapeutického sezení, hypnózy nebo nácviku psychoterapeutického rozhovoru ve skupinách. Juraj Barbarič byl pravděpodobně nejvíce výstřední vyučující, kterého jsem během studia měl možnost poznat, výuka však vždy měla vysokou odbornou úroveň. Z úcty k variabilitě názorů považuji jeho další působení na katedře za prospěšné a studentům přínosné.

Mgr. Adam Chalupníček

Seminář Ericksonovská a komunikační psychoterapie vedený Jurajem Barbaričem jsem na FSS absolvovala před více než dvěma lety. I přesto si z jeho průběhu a z poznatků, které jsem si z něj odnesla, pamatuji poměrně hodně (což se nedá říct o všech seminářích, které jsem absolvovala). Pamatuji si, že mě Jurajův přístup fascinoval určitou jinakostí – šlo o seminář jiného typu, než na které jsem byla zvyklá, seminář hodně interaktivní, kde byla přímo podporována konfrontace našich názorů jak navzájem, tak s názory Jurajovými. Pamatuji si dlouhé hodiny prodiskutované nad tématy, nad kterými jsem nikdy pořádně a do hloubky nepřemýšlela (například: je nutnou podmínkou „uzdravení“ dlouhé a často bolestivé sebepoznání?). Pamatuji si, že Jurajovy  názory u mě vedly ke zpochybnění některých „pravd“, které jsem do té doby považovala za samozřejmé, k možnosti podívat se na ně z jiné stránky, dekonstruovat je a pak případně zpátky v pozměněné nebo minimálně lépe promyšlené a už více „mojí“  podobě rekonstruovat (například pojetí psychické nemoci jako samostatně existující entity x jako „problému“ do velké míry konstruovaného společenským diskurzem). Na téma seminářů s Jurajem jsme se spolužáky dlouze diskutovaly, a často jsme si na Juraje vzpomněli a jeho názory znovu vytahovali na povrch a konfrontovali je s nově nabytými poznatky i později. Neříkám, že jsem s ním vždycky a ve všem souhlasila, to vůbec ne, ale rozhodně  bylo pro mě setkání s Jurajem šancí, jak se nad spoustou věcí, do té doby považovaných za samozřejmé, zamyslet.

Přínosné pro mě bylo i setkání s Jurajem jako terapeutem. Bylo pro mě prvním a velmi významným setkáním se systemikou, s uměním klást správné otázky ve správnou chvíli; vidět Juraje klást otázky v rámci terapeutického rozhovoru (byť jen „cvičného“) bylo rozhodně inspirující a vím, že jsem si říkala, že bych chtěla  umět vést rozhovor tak dobře jako on. Zajímavé bylo rozhodně i seznámení s Ericksonovským a „Jurajovským“ pojetím hypnózy.

Celkově hodnotím Jurajův seminář jako jeden z nejlepších volitelných předmětů, které jsem během magisterského studia na FSS absolvovala.

Mgr. Lenka Platilová

Chtěla bych se tímto způsobem vyjádřit ke zvažovanému vyloučení PhDr. Juraje Barbariče z pedagogického týmu katedry psychologie FSS MU a poskytnout zpětnou vazbu k jeho kurzu Eriksonovská a komunikační psychoterapie, který jsem absolvovala v PS 2007.

Kurz i s odstupem času hodnotím jako inspirativní a velmi podnětný. Svojí radikálností nás Juraj Barbarič nutil přemýšlet, živě diskutovat, přehodnocovat mnohé (do té doby neotřesitelné) koncepce, postoje a přesvědčení. Oceňuji praktické zaměření kurzu, vedle ukázky hypnózy považuji za užitečný zejména nácvik techniky vedení rozhovoru s klientem v duchu systemické terapie. Juraj Barbarič rozhodně patří k nejradikálnějším a nejkontroverznějším psychologům/terapeutům, se kterými jsem dosud měla možnost se potkat. To je patrné jak z výuky, tak z webových stránek www.jurajbarbaric.eu, které jsou ostře polarizovány, zejména ve vztahu k psychoanalýze. I když Barbaričova kritika na mě působí vyostřeně a místy nedostatečně zdůvodněně, vnímám jeho perspektivu jako platnou součást širokého a pestrého psychoterapeutického spektra. Nepodceňovala bych kritické schopnosti studujících katedry psychologie FSS, které jsou ostatně v průběhu celého studia cíleně rozvíjeny, a kurz Eriksonovská a komunikační psychoterapie vedený Jurajem Barbaričem bych v každém případě zachovala jako smysluplnou a osobitou součást nabídky kvalitní, progresivní a rozmanité výuky psychologie a psychoterapie na katedře.

Mgr. Lenka Pfefrlová

Zdravím, Juraji,

Seminář Ericksonovské psychoterapie byl rozhodně jeden z nejzajímavějších a pro mě osobně nejvýznamnějších. Velmi mě oslovila jak ericksonovská terapie jako taková, tak i způsob výuky. Bylo to něco, co hladce nasedlo na můj způsob uvažování, na moji vlastní životní filosofii. Atmosféra byla od začátku taková, že jsme se nebáli říct svůj názor, zeptat se, diskutovat. Názory, které jsi prezentoval, byly dost odlišné od těch, které jsem slýchala za celé ty roky před tím, zněly dost nesmlouvavě a jednoznačně, ale navzdory tomu (nebo právě proto) to bylo (konečně) něco, co mě donutilo kriticky přemýšlet a udělat si vlastní názor, i na věci, které se do té doby považovaly za samozřejmé a dané.

Podle mě má Tvoje působení na katedře rozhodně smysl a to zásadní. I když s tebou nebude někdo souhlasit, aspoň bude mít pohled z jiné strany, bude s čím srovnávat a bude mít širší záběr. Mně osobně to pak přineslo poznání, že v tom, jak uvažuju o některých věcech, nejsem rozhodně sama a že se tohle smýšlení dá pozitivně využít ve prospěch klientů.

Za to všechno Ti děkuju. Jsem vděčná, že jsem mohla Tvůj seminář absolvovat a opravdu bych tuhle možnost přála i dalším studentům a studentkám.

Mgr. Martina Veselá

Výběrový seminář, který vede Juraj Barbarič na FSS a který jsem absolvovala v roce 2005/2006, hodnotím jako velmi přínosný. Musím říct, že velkou měrou ovlivnil můj pohled na psychologii, psychoterapii, na vztahy, lidi, věci a vůbec svět kolem mě. (I když už jsem na podobnou „vlnu“ uvažování o světě byla „naladěná“ z bakalářského studia sociologie.) Při zpětném pohledu na celé moje vysokoškolské studium (i studium psychologie) byl tenhle seminář jeden z těch, které pro mě byly nejvýznamnější a do budoucna i určující. Jsou některé věci, které bych Jurajovi Barbaričovi vytkla (které mi vadily, nelíbily se mi). Například to, že svůj pohled na svět prezentuje jako ten jediný správný a považuje se za „majitele pravdy“. Že se vysmívá dosavadnímu psychologickému vědění a „šmahem“ ho odsuzuje. (A tím vším si vlastně protiřečí, protože, jak sám říká nebo alespoň jak jsem pochopila jeho vidění světa, 1)každý má svojí vlastní pravdu a 2)zobecnění a škatulkování jsou špatná.) Rozhodně nemůžu říct, že s ním ve všem souhlasím nebo že jsem přejala jeho pohled na svět. Ale jeho pohled na svět je zajímavý, jiný než ty ostatní, je inspirující, podněcuje přemýšlení nad tím vším kolem nás. A tohle je podle mého názoru důležité a měl by pro to být prostor na akademické půdě. Domnívám se tedy, že má smysl, aby takovýhle předmět (a tento vyučující) zůstal na fakultě FSS – i když je kontroverzní, vyvolává nesouhlas, vzbuzuje silné emoce. Vždyť přece (jak je známo z obecné i sociální psychologie ;-) ) o to větší pozornost upoutá, o to více utkví v paměti a o to více nás ovlivní – protože k němu nemůžeme zůstat lhostejní, a tak s ním buď souhlasíme (třeba jen v něčem), nebo se vůči jeho názorům vymezíme a posílíme tak své názory stávající. Každopádně – nějak s námi „pohne“, na rozdíl od jiných, nudných, obyčejných seminářů, na které si po roce ani nevzpomeneme.

Mgr. Kateřina Fleišmanová

K semináři Juraje Barbariče chci říct dvě věci:

1. Považuji ho za nejzásadnější seminář, který jsem na FSS MU absolvovala, a to jak co se týče mého studia, tak co se týče mé další dráhy jakožto psychologa. Ano, Juraj má nestandardní způsob výuky – způsob jak předat nějakou „vědomost“, zkušenost, ovšem nestandardní v dobrém slova smyslu. Donutí člověka přemýšlet, přemýšlet jinak, a to je, myslím, při studiu psychologie nanejvýše důležité. Jakožto student a člověk s málo zkušenostmi jsem při studiu jen stěží mohla kriticky nahlížet (když nic jiného tak) přínos „standardního“ studia. Nyní, téměř 2 roky po ukončení studia, si při ohlédnutí zpět myslím, že většina kurzů mi nepřinesla mnoho užitečných a použitelných „věcí“. Výjimkou byl Jurajův kurz, příp. kurzy některých jiných „praktiků“. Čímž se dostávám k druhé věci.
2. Myslím, že by stávající a budoucí studenti neměli být ochuzeni o možnost absolvovat Jurajův kurz. Když nic jiného, jakýkoliv člověk z praxe je na půdě fakulty obrovským přínosem. Vždycky jsem byla pyšná, že navštěvuji FSS a ne FF, protože jsem „svoji“ fakultu považovala za pokrokovější. A doufám, že pokroková opravdu je v tom smyslu, že si uvědomuje, jak životně důležité je propojení s praxí, s „realitou“ práce psychologa. Jak důležité je pro studenty naučit se něco praktického, co mohou využít, a nejen teoreticky znát mnoho teorií. Zbavovat se externistů z praxe by byl politováníhodný krok zpět.

Doufám také, že je FSS natolik pokroková, že se považuje za „zprostředkovatele“ vzdělání, které by mělo být co nejkvalitnější a nejkomplexnější, a tedy že na sebe nebude brát tíhu a zodpovědnost soudce, který „hlídá (svou) pravdu“ a odlišné názory cenzuruje.

Mgr. Jana Šlégrová

Nu, mám z těchto komentářů radost. Nyní o to větší, že tito lidé v této situaci velmi ochotně napsali, co napsali a podepsali se pod to. Nicméně, když se na konci svých seminářů studentů ptám, k čemu jim to bylo, dostávám na místě odpovědi vesměs velmi podobné tomu, co je výše napsáno.

A to mne říká, že mé působení má smysl. Včetně formy, protože mi jde o to provokovat, zpochybnit věci, které se zdají být neotřesitelně pravdivé … a podobně.  K tomu mi slouží razance a radikálnost, kterými některé věci prezentuji.

Každopádně se snažím pracovat i na svém pedagogickém stylu. Celkem nedávno jsem se rozhodl, na základě nějakých zpětných vazeb si na jednu věc dávat do budoucna velký pozor, detaily ale teď nebudu rozvádět, bylo by to na další celkem dlouhý odstavec.

Nicméně, není to jenom o samotném pedagogickém kontextu. Docela dost mých studentů po mém semináři buď začali chodit ke mně do terapie sami, nebo za mnou poslali své kamarády či příbuzné … A obvykle jsem nezklamal, i když někdy vše pochopitelně neprobíhalo, neprobíhá (a žel nebude probíhat) zcela ideálně.

Nuže, to vše výše uvedené je snad také odpovědí na otázku, proč chci učit. Vidím v tom holt smysl. Jsem přesvědčený o tom, že mám studentům a tak budoucnosti české psychologie a psychoterapie co nabídnout - i když mi je moc líto, že se mi zajisté nepovede zachránit ji jenom sám a celou :) 

A závěrem ještě jedna věc (ne, že bych se mi jich hlavou nehonilo ještě mnohem víc).

Plně akceptuji jednu výhradu, kterou jsi jak Ty, Zbyňku, tak někteří jiní kolegové, zformulovali. Tobě, Zbyňku, jsem to napsal již do jednoho mailu, ale krátce to zopakuji ještě tady.

Souhlasím s tím, že jsem neměl na svém webu veřejně kritizovat stav výuky psychologie. A že, pokud jsem chtěl, jsem to měl udělat interně. To mne moc mrzí, nedomyslel jsem to, i proto, že mne nenapadlo pokusit se na toto téma vyvolat nějakou interní diskusi. Tam jsem měl slepé místo. Za to se omlouvám! Tyto věci ze svého webu vymažu a případně, bude-li někdo chtít, rád si o tom popovídám interně.

V této chvíli netuším, jak tato debata dopadne, každopádně si ale myslím, že by mohla mít užitečný a konstruktivní dopad na dění na psychologické katedře FSS, což by mne přišlo moc fajn.

S úctou zdraví

Juraj (Barbarič)

PS: asi před třemi dny jsem dostal smsku od jedné pražské kolegyně, již zkušené psychoterapeuty zhruba v mém věku. Nebudu ji jmenovat, protože jsem se s ní na tom nedomluvil, ale tu její sms sem odcituji:

“Ahoj Juro, Tvoje webové stránky se mě hluboce dotkly a v myšlenkách se k nim vracím. Jsi mi inspiraci v poctivosti a odvaze. Včera se mi o Tobě zdálo, co už nevím, ale chce se mi Ti napsat, ze Tě srdečně zdravím! Ahoj a měj se hezky!”

Nu, a pak jsem od Zbyňka Vybírala dostal zápis z porady katedry ze dne 5.5.2009, kde bylo kromě jiného toto:

Předmět vyučovaný Jurajem Barbaričem bude z katalogu katedry pro rok 09/10 vyřazen. Většina členů katedry se shoduje v tom, že část prezentace tohoto vyučujícího na webu není přijatelná. Vedoucí katedry rozeslal všem vyjádření J. Barbariče z 3. dubna t.r., nikdo ze členů katedry však na jeho základě své stanovisko k „problému“ nezměnil. Vedoucí katedry uzavřel diskusi s tím, že prezentace psychoterapeuta J. Barbariče na webu mj. porušuje etický kodex závazný pro psychoterapeuty v EAP a ČPS ČLS. Předmět byl vyřazen z tohoto důvodu; nikoliv z důvodu kvality samotného předmětu.

(mám interní informaci od jedné aktuální doktorandky, která se této porady zúčastnila, že Zbyněk Vybíral žádnou diskusi k tomuto tématu ani neotevřel, pochopitelně to ale bez jejího „svědectví“nemohu dokázat a jelikož mnoho studentů na katedře má strach otevřeně říct svůj názor, aby se jim náhodou někteří pedagogové nemstili tím, že jim nedají zkoušku, neočekávám, že by byla ochotna k veřejnému „svědectví“)

(Vysvětlivky: EAP je Evropská asociace pro psychoterapii; ČPS ČLS je Česká psychoterapeutická společnost České lékařské společnosti.)

Přijde mi fakt zajímavé, že můj předmět byl z výuky vyřazen nikoli z důvodů jeho nekvality, ale z důvodů porušení etického kodexu, závazného pro psychoterapeuty! Pro mé oči je to velmi smutno-směšné!

Nu, má úvaha zní, že někomu, ať už z jakýchkoli důvodů, o kterých zde asi nemá cenu spekulovat, se prostě to, co učím, nehodí „do krámu“ a tak se mne aspoň tímto způsobem zbavil – a to navzdory názorům studentů, kteří můj seminář považovali za velmi užitečný a přínosný (podotýkám – ani Zbyněk Vybíral ani žádný další interní učitel mne nikdy učit nezažil!). Byl jsem za názory, které veřejně prezentuji a nemíním je odvolat, „exkomunikován“!

Není to snad podobné tomu, kdy Sokrates byl postaven před volbu vyhnanství či smrti? (Zvolil smrt, jak víme.) Kdy byl Giordano Bruno upálen inkvizicí? Galileo inkvizicí donucen k odvolání svého učení pod hrozbou upálení? Či to snad není podobné komunistickým pseudo-procesům, výsledkem kterých bylo uvěznění, či dokonce poprava obviněných?

Opravdu jsem netušil, že něco podobného je dnes ještě možné! A už vůbec ne na akademické půdě!  

Nuže, k otázce porušení etického kodexu:

Na webu České psychoterapeutické společnosti ČLS (www.psychoterapeuti.cz) je sekce, která je nazvaná Etické zásady pro evropské psychoterapeuty (návrh EAP). V Preambuli tohoto návrhu je článek, který zde cituji:

„Psychoterapeuti respektují ostatní členy své profese a příbuzných oborů a dělají vše, co je v jejich silách a co není v konfliktu se zájmy klientů pro to, aby poskytovali úplné informace a vzájemně se respektovali.“

Nic jiného jsem nenašel, co by bylo v mých vyjádření na mém webu v rozporu
s etickým kodexem psychoterapeutů. Ano, na svém webu celkem (záměrně, s plným vědomím a cíleně) nevybíravě a tedy bez respektu kritizuji pozitivistickou psychologii, psychiatrii a psychoterapii jako takové a také jmenovitě některé jejich zastánce. Na prvním místě pak psychoanalýzu a příbuzné či odvozené přístupy a pak redukcionistickou biologickou psychiatrii.

Dále v návrhu Etických zásad naleznete:

ZÁSADA 1. ODPOVĚDNOST

Obecná zásada: Při poskytování služeb dodržují psychoterapeuti nejvyšší standardy své profese. Přijímají zodpovědnost za důsledky svého jednání a vynaloží veškeré úsilí, aby zabezpečili vhodné využití svých služeb.

Zásada 1.a: Psychoterapeuti jakožto odborníci si uvědomují, že nesou velkou sociální zodpovědnost, neboť jejich doporučení a odborné jednání může ovlivnit život druhých lidí. Jsou ostražití k osobním, společenským, organizačním, finančním a politickým situacím a tlakům a k vlivům prostředí, které by mohly vést ke zneužití jejich vlivu.

Zásada 1.b: Psychoterapeuti svým klientům předem objasní všechny záležitosti, které by mohly souviset s jejich společnou prací. Vyhýbají se vztahům, které by mohly omezit jejich objektivitu nebo vytvořit konflikt zájmů.

…

Zásada 1.e: Jako učitelé nebo vedoucí výcviků si jsou psychoterapeuti vědomi své primární povinnosti pomáhat ostatním získávat znalosti a dovednosti. Udržují vysoký standard vzdělání, informace předkládají objektivně, plně a přesně.

…

ZÁSADA 2: KOMPETENCE

Obecná zásada: Udržování vysoké úrovně kompetence je odpovědností sdílenou všemi psychoterapeuty v zájmu veřejnosti a profese jako celku. Psychoterapeuti si jsou vědomí hranic své kompetence a mezí terapeutických technik. Poskytují pouze takové služby a používají pouze takové techniky, ke kterým je opravňuje výcvik a zkušenost. V těch oblastech, kde uznávané standardy ještě neexistují, psychoterapeuti přijímají všechna opatření, nezbytná k ochraně zájmů svých klientů…

…

ZÁSADA 5: ZÁJMY KLIENTA

Obecná zásada: Psychoterapeuti respektují integritu a chrání zájmy lidí a skupin, se kterými pracují. Dojde-li ke střetu zájmů klienta a instituce, která terapeuty zaměstnává, psychoterapeuti informují obě strany o svých povinnostech a odpovědnosti a sdělí oběma stranám svoje rozhodnutí. Psychoterapeuti plně informují klienty o smyslu a povaze každého hodnocení, léčby, vzdělávání nebo výcvikového procesu a otevřeně upozorní, že klienti, studenti, účastníci výcviku a výzkumu mají možnost svobodně se rozhodnout o své spolupráci. Nucení lidí k účasti nebo trvat na využití služeb je neetické.

Je tam toho mnohem více (a některé věci si odporují a/anebo jsou velmi diskutabilní), sem jsem vybral pouze příklady formulací které se vztahují:

1. k úrovni profesionality (kompetence)
2. k zájmům klientů (konzumentů psychoterapie)

Ještě jednou zde zopakuji také část formulace z Preambule: „ psychoterapeuti … dělají vše, co je v jejich silách a co není v konfliktu se zájmy klientů pro to, aby poskytovali úplné informace …“, kde je také řeč o vzájemném respektování se různých psychoterapeutů.

Pak citát ze Zásady kompetence: „…Obecná zásada: Udržování vysoké úrovně kompetence je odpovědností sdílenou všemi psychoterapeuty v zájmu veřejnosti a profese jako celku.“

Nuže, právě proto, že na prvním místě ve své profesi psychoterapeuta ctím zájmy „konzumentů psychoterapie“, tedy klientů, případně studentů a jako součást toho ctím udržování odborné kompetence na stávající úrovni znalostí a poznání, byla má výuka na katedrách psychologie v Brně naplněná tím, čím byla a můj web je naplněn tím, čím naplněn je (a dál naplňován bude).

Zopakuji zde ještě jednou část Preambule návrhu etických zásad, aby se čtenář nemusel vracet nahoru: „Psychoterapeuti respektují ostatní členy své profese a příbuzných oborů a dělají vše, co je v jejich silách a co není v konfliktu se zájmy klientů pro to, aby poskytovali úplné informace a vzájemně se respektovali.“

Je pochopitelně možné, že těm formulacím rozumím jinak, než Zbyněk Vybíral a další členové „akademické inkvizice“ (i když odkaz na mé porušení etických zásad považuji spíš za záminku k vyloučení mého předmětu z výuky, než za jeho skutečný důvod). Jak Zbyněk Vybíral píše ve svých mailech, údajně nepřijatelným způsobem kritizuji své kolegy a pak zejména psychoanalýzu. Nu, má tedy vzájemný respekt různých psychoterapeutů znamenat, že se nesmí vzájemně kritizovat? A když tak učiní – na akademické půdě, která by měla být absolutním ostrovem svobody slova a ducha -, tak jsou exkomunikováni? Jak tedy mám hájit zájmy „konzumentů psychoterapie“ tedy zájmy klientů, případně účastníků psychoterapeutických výcviků či jiného psychoterapeutického vzdělávání, když nesmím upozorňovat na to, co – na základě svého vzdělání a zkušeností – považuji pro klienty za neužitečné či až škodlivé? Koho zájmy mám tedy upřednostnit? Jistě, jak mi napsal jeden z mých studentů a aktuálních doktorandů, který si nepřeje být jmenován, protože má strach z možných následků: „…Nicméně jsi asi porušil jedno nepsané pravidlo, a to nerejt do těch, se kterými nesouhlasíš:-). Na fakultě je dobrým zvykem být, jak se říká, zcela korektní. Nikoho nevyvyšovat ani nesnižovat, prostě takovej ten přístup bez osobní odvahy, aby se náhodou někdo někoho nedotknul.“ 

(Poznámka: můj záměr není ani vyvyšovat ani snižovat, i když chápu, že to tak pro někoho, samozřejmě zejména bez toho, že by mne znal víc, může vypadat; mně jde pouze o šíření relevantních aktuálních znalostí, informací a způsobů myšlení, přičemž nejsem autorem ničeho z toho, takže nemám nic, čím bych se vyvyšoval, i kdybych chtěl.)

Ano, zdá se, že je žel pořád neblahým pravidlem, že kolegialita, tedy mnohem více pseudo-kolegialita je důležitější, než zájem klienta, pacienta či žáka. Vidíme to nejednou také mezi lékaři, když některý z nich udělá chybu, jak mu ti ostatní kryjí záda a pacient se spravedlnosti nedovolá. Neříkám tím, že si myslím, že by lidé v pomáhajících profesích měli být neomylní- totiž pouze ten, kdo nedělá nic, nedělá chyby -, jde ale o to chybu přiznat a postavit se k ní čelem. Podle mne jsou eticky nejhorší chyby z nedbalosti a pak z nevědomosti, z nedostatečného vzdělání a z neschopnosti přesného myšlení (kterému je také možné a potřeba se naučit).

Lidské poznání se vyvíjí a mění. A historie vývoje vědy žel obsahuje mnoho příkladů toho, jak obtížně se prosazují nové poznatky, které nesedí do krámu těm starým, přičemž je v tom samozřejmě také obsaženo téma moci a akademicko-politické kariéry. Já jsem (s odvoláním na autory, kteří tuto čáru udělali) na svých seminářích ukazoval a na svém webu ukazuji velmi tlustou čáru mezi něčím, co nazývám zastaralým, tmářským a metaforicky středověkým pohledem na obory psychologicko – psychiatrické a mezi pohledem novodobým, v odborné terminologii post – moderním. Tyto pohledy a z nich plynoucí praxe se dramaticky liší a není mezi nimi žádné myšlenkové pojítko, protože vychází ze zcela odlišných a neslučitelných přístupů k poznávání a popisu „reality“.  Praxe (pokud je možné ji realizovat) ukazuje, že post – moderní přístupy k psychologii, psychiatrii i psychoterapii je pro klienty mnohem užitečnější, než přístupy středověké (v odborné terminologii modernistické či pozitivistické či objektivistické).

Na svých setkáních se studenty čtvrtých a pátých ročníků psychologie a nověji také psychoterapeutických studií (na FSS MU) jsem byl obvykle vyděšený, jak velmi jsou studenti indoktrinováni hluboce zastaralými poznatky a přístupy (včetně způsobů myšlení) a tedy jak moc jim věří jako „vědecké pravdě“. A jak málo nebo až nic nevědí o poznatcích, způsobech myšlení a postupech post – moderních. (Což vedlo a povede k tomu, že pokud jsou a budou v praxi, budou se svými klienty pracovat zastarale a žel někdy velmi škodlivě a ani nevědí či nebudou vědět, že tak činí, protože je nikdy nikdo ničemu jinému nenaučil.) Toto mé tvrzení je celkem snadno doložitelné rozhovory se studenty, tím, co mají a co nemají přečtené, jaké mají v průběhu studia povinné předměty a co se v nich učí, jak o tom přemýšlí, co si myslí, že a proč by v některých situacích dělali v praxi a co v době, kdy končí studium, umí užitečného udělat prakticky. To byly a jsou důvody mé kritiky stavu výuky psychologie v Brně,  která tak vadí zdejší akademické inkvizici.

Byl jsem pro ty studenty, kteří do mého semináře přišli, člověkem z post - moderní psychologické a psychoterapeutické praxe, který byl do velké míry jako do značné míry první a jediný schopný otřást jejich dosavadní indoktrinací zastaralými informacemi a způsoby myšlení, a to jak konzistentní teoretickou argumentací, tak praktickými demonstracemi  i výkladem příkladů z praxe. Ano, jistě, včetně ostré kritiky toho, čemu říkám středověká psychologie … (No a? Jak se má věda bez kritiky zastaralého posouvat dál?) A včetně toho, že jsem ocenil na svých seminářích jakoukoli otevřenou diskusi na jakékoli relevantní téma, i když obsahovala útoky na to, pro co jsem argumentoval já. V těch několika málo zde uvedených citátech od mých bývalých studentů naleznete potvrzení toho, co zde teď říkám já. Také mi nejeden student řekl, že jsem byl první z pedagogů, kdo po studentovi chtěl jeho vlastní názor, jeho vlastní myšlenkový výkon – a pak samozřejmě jeho reflexi! Doopravdy se domníváte, že je správné, že jsem byl exkomunikován? Bylo správné, že byl Giordano Bruno upálen?

Ano, myslím, že část lidí, co budou toto číst, si budou myslet, že zde bojuji za sebe, protože tou exkomunikací bylo zraněno mé já. Nu, není tomu tak, já osobně se nijak zraněný necítím a ani jinak touto věcí ohrožený. To, za co bojuji, je jednak post – moderní pohled na obory psychologicko – psychiatrické (a na vědu vůbec) a jednak právo na svobodu slova a přístup k informacím. A ano, bojuji za primární zájmy konzumentů psychologicko – psychiatrických služeb a klidně proti kolegům, kteří mají primární zájmy jiné (není to tak dávno, co mi jedna psychiatryně řekla, že ji její práce vůbec nebaví a že jí vlastně ani moc nevěří, ale co má dělat, když ji to prostě dobře živí, a smála se, když vykládala, jak policajti zmlátili jednu její „kverulantní“ pacientku).

Nyní ještě k tomu, že rozhodně nejde pouze o problém etický, jak to postavil Zbyněk Vybíral.

Zde uvedu komentářů dalších členů akademické inkvizice, výběr názorů interních učitelů na katedře psychologie FSS MU na můj web. (Dostal jsem je bez podpisů, tedy anonymně, hm, kdoví proč.) Tyto jednotlivé citace vždy opatřím svým komentářem, abych obraz celého toho, o čem se tady pokouším psát, ještě doplnil.

Můj komentář:

Nu, zmínku o tom, jak hovořím o individualitě a specifičnosti každého klienta a pak všechny analytiky a rogeriány házím do jednoho nepoužitelného pytle, považuji žel jednak za výsledek myšlenkové chyby, na kterou žel narážím na každém kroku – říká se jí míchání hrušek s jablky, v odborné terminologii jde obvykle o záměnu logických typů (učení o logických typech je jedním z výsledků práce matematiků Whiteheada a Russela (knížka Principia Mathematica) a velmi důrazně na tento princip poukazuje a ve svém myšlení uplatňuje Gregory Bateson, třeba v knížce, která vyšla i česky a jmenuje se Mysl a příroda – nezbytná jednota). Když hovořím
o individualitě a specifičnosti klienta, mám na mysli nějakého jednoho konkrétního člověka. Když hovořím o analyticích a/anebo rogeriánech, nemám na mysli konkrétní jednotlivé lidi, ale skupiny terapeutů, kteří se vztahují k nějaké obecné psychoterapeutické teorii, pro kterou je navíc společné, že tato teorie je objektivistická. Pakliže bych mluvil o jednom konkrétním terapeutovi, vždy bych mluvil o tom, že jeho práci existují specifika, která souvisí s jedinečností tohoto člověka. Ostatně, moji studenti vědí (pakliže si to pamatují), že nikdy nezaměňuji povídání či popis teorie  s povídáním či popisem práce konkrétního terapeuta. Jsem pozorný ve vztahu k přesnosti mého myšlení.

(Stejnou myšlenkovou chybu dělá Zbyněk Vybíral, kdy ve svém výše citovaném mailu píše: …že se odkazuješ na názory (myšlenková východiska), podle nichž žádným výrokem o druhých lidech nemůžeme říct "pravdu" o nich. Objektivní pravdy kolem nás nejsou. - Takové odkazy na svém webu máš, přesto o řadě lidí vyslovuješ vehementně hodnotící názory a vyvoláváš dojem (chceš o tom studenty tedy přece jen přesvědčovat?), že Ty máš pravdu.  Tomu nerozumím. Tento Tvůj dvojí postoj - jednak to, co říkáš Ty, jednak to, čím se zaštiťuješ - spolu často neladí. Nemám dvojí postoj. Ani netvrdím, že mám pravdu, pouze tvrdím, že jsou jiné, novější a užitečnější popisy toho, jak rozumět člověku a tomu, co má psychologie, psychoterapie a psychiatrie dělat.  Zpochybňuji stará a překonaná dogmata. Při výuce o pravdě vůbec nemluvím, pouze o užitečnosti. A samozřejmě o rozdílech mezi epistemologiemi. Co se týče „hodnocení lidí“, k tomu jsem se už vyjádřil.)

Ke zmínce o tom, proč chci učit v instituci, kterou kritizuji; nu, na to jsem odpověděl již ve svém „oficiálním“ dopise, adresovaném Zbyňkovi Vybíralovi a katedře psychologie FSS jako takové, který cituji výše; nicméně, ještě jednou; odpověď je velmi prostá – protože chci, aby studenti měli přímý přístup k informacím o novodobé psychologii a psychoterapii a novodobému vědeckému myšlení vůbec. Mnoho z nich vůbec neví, že věci, o kterých vykládám (a také dělám ve své praxi), existují, na katedře jim to nikdo jiný neřekne vůbec anebo jim to neřekne v kontextech, ve kterých to říkám já -  a tak žel pak ani nevědí, že by si o tom třeba mohli i něco přečíst… a že by to, co jinak slyší, mohlo být i jinak. Navíc si myslím, že bych část těchto věcí měli slyšet v nějakém povinném předmětu v prvním semestru studia (předmět by se mohl jmenovat něco jako Historie, filozofie a metodologie moderní a post-moderní vědy a důsledky pro psychologii a psychoterapii), aby byli schopni o dalších informacích, kterých se jim bude dostávat v průběhu studia, přemýšlet v příslušných myšlenkových kontextech. Pomohlo by to mnohému, pakliže by takový předmět byl vyučován způsobem, který by studenty bavil.   

Můj komentář:

Jak jsem již uvedl, nikdo z interních pedagogů mne učit nikdy neviděl a nezažil. Studenti, které jsem učil, vědí (a také to ve zde citovaných komentářích zmiňují), že diskusi jsem přístupný, nejenom, velmi záměrně diskusi provokuji, diskuse je jedním v z mých nejvíce využívaných didaktických nástrojů. Obvykle nepřednáším, nemonologizuji, nepokouším se zastavit argumentaci, která není v souladu s mým myšlením. Co se týče demagogičnosti, nebo dogmatičnosti, jak tomu říkám já – vždy o sobě říkám ve vztahu k tomuto tématu: jsem dogmatický ve své nedogmatičnosti. Ano jsem, protože jsem nekompromisním zastáncem názoru o neužitečnosti až škodlivosti a nevědeckosti pozitivistické vědy a tedy i psychologie, psychoterapie, psychiatrie… a tento názor budu hlásat a prosazovat. To je jistě součást mé dogmatičnosti. Další je, že tvrdím, že obory psychologicko – psychiatrické musí přistupovat ke svým klientům bez obecných dogmat a já to dokážu a tudíž jsem ve svém přístupu ke své práci s klienty i studenty nedogmatický. Žel byl to Zbyněk Vybíral, který zabránil otevřené ústní diskusi na téma mého webu, mých názorů a mého setrvání či nesetrvání na katedře. Já takovou diskusi nabízel, spíš jsem o ní žádal. Psané diskuse jsou totiž mnohem omezenější a plodí ještě více nedorozumění.

Ve vztahu k tomu, že můj text snad obsahuje i spoustu věcných nesmyslů, pramenících z povrchnosti a nepochopení, neumím toho moc říct. Musel bych se nejdřív autora tohoto komentáře nejdřív zeptat, které že to věcné nesmysly má na mysli. Pak bych buď uměl odargumentovat, že se o věcné nesmysly nejedná, anebo bych třeba připustil, že jsem něco nepochopil. Však jednou z mých zásad je, že se nepouštím do debaty o něčem, čemu nerozumím.

Můj komentář:

Ano, jsem stoupencem jedné jediné pravdy – a ta zní, že žádná pravda neexistuje, nebo přesněji, že není nijak poznatelná! (Jinak je to na další složitou diskusi, část vysvětlení k tomuto tématu na mém webu je.)

Modernistické obory psychologicko – psychiatrické jsou právě typické tím, že jednotlivé jejich školy dogmaticky prosazují jednu jedinou „pravdu“, včetně přesvědčení, že tato „pravda“ je „objektivně“ poznatelná a  vnucují to celé svým klientům i společnosti. A pak terapeuti, psychologové, psychiatři i jiní lékaři, sociální pracovníci … „věří pravdám“, které jsou ale pro jejich klienty neužitečné a někdy až škodlivé a společnost je nasáklá nesmyslnými přesvědčeními, které škodí mezilidským vztahům, konkrétním jednotlivcům i celé společnosti. (Podobným zdrojem škodlivých přesvědčení je třeba i církev jako instituce (ale ne víra či náboženství). Umím pro toto všechno uvést příklady a také alternativní cestu, ale v tomto textu pro to není místo, beztak je hodně dlouhý.

Nicméně jistě, rád bych „zachránil“ psychologii i celý svět, sám to ale nezvládnu ani nestihnu, může se ale pokoušet udělat svůj podíl na této práci.

Co se týče toho, že je autor těchto zmínek emotivní, protože jsem se navezl do jeho oblíbenců, Adlera a Frankla … No jo, podle mne má jistě právo být emotivní (já zůstávám zcela klidný, když se někdo naváží do mých „oblíbenců“), ale myslím, že nemá právo se na základě takové argumentace přidávat k exkomunikaci.

Můj komentář:

Jednak mi vůbec primárně nejde o preferování jednoho psychoterapeutického směru a pomlouvání jiných. Jde mi o rozdílná epistemologická východiska, na kterých různé psychoterapeutické směry stojí, konkrétně o rozdíl mezi objektivismem a pozitivismem na jedné straně a radikálním konstruktivismem a sociálním konstrukcionismem na straně druhé! V novodobé post – moderní vědě je široce akceptováno, že objektivismus a pozitivismus a z nich plynoucí výzkumné metodologie či praktické aplikace jsou pro obory psychologicko – psychiatrické velmi zavádějící a neužitečné (ostatně, největší explozi ve směru opuštění pozitivistického paradigmatu způsobila zřejmě kvantová fyzika a to je jak známo přírodní věda, ze které si kdysi zakomplexovaná psychologie brala metodologický vzor …).

A ano, pak nekompromisně preferuji psychoterapii, která vychází z ne-objektivistické a ne  - pozitivistické epistemologii a současně respektuje vývoj vědy v našich kulturních kontextech (čímž neříkám, že třeba by nemohlo být užitečné se nechat inspirovat „východní“ filozofií, ale to je na jiné povídání).

Nicméně, nepomlouvám! Kritizuji! Mám argumenty. A neskrývám se. A kritika je podle mého mínění zcela legitimní diskusní nástroj při posouvání a formování vědeckého myšlení. Katedru (v tomto případě psychologie), která chce bránit kritice, považuji opravdu za neobhajitelně zpátečnickou.

Můj komentář:

Zde odcituji část mailu, který jsem v rámci naší korespondence posílal Zbyňkovi Vybíralovi:

„V jednom z komentářů je zmínka o tom, že jsem neměl "kritizovat stav výuky psychologie veřejně, že kritika je možná, ale že by měla proběhnout interně". V to plně přiznávám svou chybu, to jsem nedomyslel. Týká se to samozřejmě loajality ke katedře, jak to zmiňuješ Ty. Ta chyba v mém myšlení nastala tak, že jsem nepřemýšlel o mechanismu, možnosti vymyslet, jak případně sdělit některé mé úvahy pouze interně. To mne upřímně mrzí. Asi by mne to bylo napadlo, či viděl bych předtím tuto možnost, kdybych byl víc interním členem katedry, nebo se třeba i jako externista víc  do života katedry zapojoval. Tedy nejenom jednou na pár dní za rok, kdy jsem odučil svůj seminář a tedy také nejenom v kontaktu se studenty. Tam jsem měl slepé místo. Už tam není, napravit to ale asi nelze - i když tuto pasáž na svém webu okamžitě pozměním.“

Hned na to jsem příslušnou pasáž z webu odstranil, nyní ji tam ale na základě dalšího vývoje událostí vrátím – i proto, že k interní diskusi na toto téma již příležitost mít zřejmě nebudu.

Jiná věc je, že autor této připomínky říká, že kurz pro studenty vedu způsobem, který odporuje celkovému zaměření katedry – nu a já nevím, co je zaměřením katedry kromě toho poskytnout studentům kvalitní a aktuální informace a vést je k samostatnému myšlení a také ten člověk mne nikdy učit neviděl, takže netuším, z čeho tak soudí. Ale jsem rád, že říká, snad jako jediný z těch, poznámky kterých jsem dostal, že kritika je možná!

Můj komentář:

Zajímavé. Studenti referovali o mém semináři jako o velkém zážitku. Nu …

Pak bych se už musel opakovat. Ano, jsem zcela reflektovaně, vědomě
a programově v některých svých názorech i vyjádřeních kritický, kategorický
a nekompromisní. Zavírali byste na akademické půdě oči před někým, kdo by učil, že Země je středem naší sluneční soustavy a Slunce a planety krouží kolem ní?

Ano, prohlásil jsem, že skupinová psychoterapie nefunguje. A trvám na tom. To samotné tvrzení je však jako takové vytržené z kontextu. K tomu, abych toto své tvrzení zde obhájil, bych musel napsal knížku, anebo aspoň dlouhou stať. Tak aspoň jeden příklad za všechny. Část skupinové psychoterapie stojí na přesvědčení, že si člověk skrze vztahy ve skupině „vyřeší“ své vztahy v reálném životě (záměrně to formuluji „laickým“ jazykem.) Každý vztah je ale jiný a totálně jedinečný, to, co se ve vztazích stane v terapeutické skupině, není na jiné vztahy toho kterého člověka užitečně aplikovatelné; naopak, znám příběhy lidí, kteří to zkusili a tvrdě narazili – jejich vztahy v životě mimo skupinu se ještě zhoršily navzdory přání je zlepšit. Umím také argumentovat proti další faktorům, které se tradičně ve skupinové psychoterapii považují za účinné. Jistě, znám i lidi, kteří říkají, že jim skupinová psychoterapie pomohla a tato prohlášení beru vážně. Z hlediska epistemologického a metodologického by mne pak ale zajímalo, co si myslí, že jim pomohlo  jak … a došli bychom k zajímavým úvahám.

Můj komentář:

Změnil jsem se, ale radikálně cca před 20ti lety. Od té doby se měním průběžně, směrem, který jsem si vytyčil. Netuším, „jakého“mne znal autor tohoto příspěvku a ani netuším, kdo autorem je.

Nicméně, „z vody nevařím“. Vše, co uvádím na svém webu, a vše, co kdy a kde učím, mám velmi dobře podložené – a ještě jednou, nejsou to většinou mé vlastní myšlenky, jde o koncepty a také pragmatické postupy, které „vymysleli“ lidé mnohem moudřejší, vzdělanější a zkušenější, než jsem já (Bateson, Watzlawick, Haley, M.H. Erickson, Maturana, von Foerster, Popper, Feyerabend, Kuhn, Russel, Selvini-Palazzoli, DeShazer, Gergen, White, Epston, H. Anderson, třeba ale také Zdeněk Neubauer … abych jich pár uvedl). Potíže je kromě jiného v tom, že mnozí psychologičtí (ale nejenom) akademici i praktici jsou hluboce uvězněni v pozitivistickém paradigmatu a způsoby myšlení a práce z oblastí paradigmatu nepozitivistického někdy ani neznají (třeba nikdy nečetli Batesona, Maturanu, Feyerabenda, Gergena … M.H. Ericksona) a i když třeba znají, tak těm myšlenkám nerozumí, nebo nejsou ochotni na ně přistoupit. Ono to je těžké, protože tato změna paradigmatu pro některé lidi znamená nutnost opuštění zdánlivých jistot, které iluzorně nabízí paradigma pozitivistické. A to je mnohdy velmi nepohodlné až vyvolávající úzkost (zažili to také velmi silně pánové, kteří „objevili“ kvantovou fyziku). Kdyby akademická – v tomto případě – psychologická půda již fungovala na bázi aktuálních způsobů myšlení, nemohli by se tam dít věci, které se dějí. Tudíž, to, že myslím a pracuji jinak, a učím něco jiného, než lidé „starého myšlení“, neznamená, že „vařím z vody“.

Můj komentář:

Budiž, každému, co jeho jest!

Můj komentář:

Jistě, jenom si prosím všímejte, v jakém kontextu a s jakým do-vysvětlením.

Můj komentář:

Nu, tohle mi přijde velmi úsměvné. Jsem – žel – původně odchovancem výuky psychologie z dob „marxistických“ a kdo si to pamatuje, dobře ví, že „marxistická“ věda si absolutisticky zakládala na materialismu a objektivismu.

Má kritika třeba psychoanalýzy vychází z úplně jiné pozice. Teoretický koncept psychoanalýzy je hrubě objektivistický, své teoretické názory psychoanalýza zobecňuje na všechny lidské bytosti, což je jeden z principů hrubě pozitivistického myšlení – a pak v praxi obecně uplatňuje obecné výkladové principy u různých lidí a tím mnohdy vyrobí – vykonstruuje problém tam, kde nikdy žádný nebyl! Má kritika psychoanalýzy se týká chybné epistemologie a metodologie a vychází z post – moderního myšlení, které je od marxistického téměř nepopsatelně odlišné!

Co se týče „neexistence osobnosti“, nevzpomínám si, že by mne někdo z mých marxistických učitelů byl něco takového učil. „Neexistence osobnosti“ jako nový koncept přemýšlení o lidech, v protikladu s objektivistickými a pozitivistickými koncepty, je produktem myšlenkového vývoje „imperialistické“ psychologie z doby hluboko za polovinou 20. století. Pro mé oči to velmi výstižně formuluje Harlene Anderson v knize Konverzace, jazyk a jejich možnosti, která nedávno vyšla i v češtině, co považuji za skvělý počin. Zde citát:

1. Lidské systémy jsou systémy vytvářející jazyk a význam.
2. Proces utváření reality zajišťovaný těmito systémy má spíše podobu sociálního jednání než podobu nezávislých individuálních mentálních procesů.
3. Individuální mysl je uspořádána sociálně, a tudíž i self se stává sociálním…
4. Realita a význam, který připisujeme sami sobě a druhým lidem, zkušenostem a událostem našich životů, jsou interakční fenomény utvářené a prožívané v konverzaci a jednání…

V tomto – sociálně-konstrukcionistickém – konceptu tedy “neexistuje žádná nezávislá individuální osobnost“, která by byla definovatelná nějakými vlastnostmi a poznatelná nějakými objektivními postupy. Nu, a tento koncept s marxistickými nemá ale vůbec nic společného.

Můj komentář:

Moje otázka zní, kdo je fanatik – ten, kdo – studenty i veřejnost - upozorňuje na existenci nových a užitečných způsobů myšlení a práce, nebo ten, kdo exkomunikuje?!

Náš obor navíc není poly-paradigmatický, zatím. Paradigmata jako epistemologická východiska, jsou zatím pouze dvě – pozitivistické a nepozitivistické. Náš obor je ale zajisté poly-teoretické, kde existují teorie pozitivistické a nepozitivistické. A ty pozitivistické se prostě ve vývoji poznání ukazují jako překonané. V historii vědy se něco podobného stalo opakovaně a zajisté se to v budoucnu bude stávat nadále.

Můj komentář:

Jednak jenom opakuji: nejde o moje myšlenky. Jsem jenom žákem, propagátorem, zastáncem a ve své praxi vykonavatelem myšlenek mnohem moudřejších autorů. Vůbec nejde o mne.

A jelikož jsem se posledních 15 let živil do velké míry manažerským vzděláváním a firemním poradenstvím, byl jsem u mnoha výběrových řízení a tzv. assessmentů. A žel jsem mnohokrát viděl, jak byli lidé vybírání na pracovní pozice pouze na základě psychologických testů, nejlépe samozřejmě takových, které administruje a vyhodnotí počítač, jako je třeba „slavný“ Thomas … což je jeden z největších průserů, jaké se v personalistice, oděné do hábitu (pseudo) psychologie a tedy (pseudo) objektivity dějí.

Závěrem tohoto opět dlouhého povídání, jednak odcituji pár slov Gregory Bateson z jeho knížky Mysl a příroda – nezbytná jednota:

...

Přednášel jsem nejrůznější odvětví behaviorální biologie a kulturní antropologie americkým studentům od novopečených středoškoláků až po budoucí psychiatry, v různých školách a fakultních nemocnicích a objevil jsem v jejich myšlení velice podivnou mezeru, způsobenou nedostatkem jistých nástrojů myšlení. … Konkrétně spočívá v neznalosti předpokladů nejen z oblasti vědy, ale i každodenního života.

...

Je to citát z úvodu kapitoly, která se jmenuje Každý školák to ví, a která pak formuluje právě tyto základní předpoklady vědy i každodenního života, které by holt měl znát každý školák, nemluvě o učitelích.

Tato Batesonova knížka vyšla v originále v roce 1979 a vypadá to tak, že se od jeho časů zatím toho žel moc nezměnilo (kdo chce jenom trochu víc vědět, o čem je řeč, ať si tuto knížku přečte – ale nečekejte snadný text).

Nedávno mi někdo říkal jistou anekdotu. Zněla přibližně takto: Učitel se ptá žáka: „Jak se mění paradigma?“ Žák odvětí: „Změnou myšlení.“ A učitel na to: „Ne, to se obvykle nedaří. Nositelé starého myšlení musí vymřít.“   

Ale třeba to jde i jinak …

Na základě těchto událostí tehdy redaktorka časopisu studentů Fakulty sociálních studií napsala o tom celém článek, který se mi líbí, a tak ten článek k tomuto dlouhému, ale zásadnímu tématu, přikládám:

Řádí na psychologii akademická inkvizice?

Do rubriky Kauza napsala Hripsime Zohrabyan (Středa,  9. prosinec 2009)

Učitel na svých soukromých stránkách kritizoval výuku na katedře. Od vedoucího katedry dostal padáka. Tato událost se však proměnila ve vleklý spor protichůdných názorů.

Ještě horší, než když se mstí učitel studentovi, je když se mstí učitel učiteli. V tomto případě vedoucí Katedry psychologie Zbyněk Vybíral externímu pedagogovi Juraji Barbaričovi. Alespoň takový má člověk dojem poté, co si přečte webové stránky „ublíženého“ pedagoga Barbariče. Ale je to opravdu tak, jak se na první pohled zdá?

V sekci Akademická inkvizice na stránkách jurajbarbaric.eu Juraj Barbarič píše: „Udělal jsem si web. Po mnoha letech mé praxe a také výuky výběrového semináře na katedrách psychologie jak Filozofické fakulty, tak Fakulty sociálních studií. Krátce poté, co se webová stránka objevila na internetu, jsem dostal od vedoucího Katedry psychologie Fakulty sociálních studií e-mail.“ Následně bez souhlasu zveřejňuje dopis od svého nadřízeného, který se o jeho kritice katedry a výuky na ní zmiňuje jako o nekolegiální, neprofesionální a dokonce neetické. „O další spolupráci ti dám vědět,“ končí svůj email Vybíral. Jenže to zdaleka není první dopis, který si mezi sebou kvůli této webové stránce vyměnili.

„Juraj sám mě upozornil na přelomu roku 08/09, že vytváří nové internetové stránky a avizoval, že možná budeme zaskočeni obsahem, který na těch stránkách je, a dokonce zmínil možnost, že se s ním rozejdeme,“ vzpomíná Vybíral. Barbarič si přesně nepamatuje, jak to všechno začalo, a jako první email uvádí ten, co je na webu. Poté si vzpomene, avšak reaguje tím, že nečekal takovou reakci. „Překvapuje mě razance té reakce, očekával jsem pouze, že se názorově neshodneme,“ argumentuje.

Ve chvíli, kdy Barbarič spustil svou webovou prezentaci, poslal provokativně odkaz Vybíralovi. „Věnoval jsem tomu tehdy pozornost hodinu dvě a nabyl jsem dojmu, že je to eticky velmi problematická prezentace našeho externího učitele,“ říká Vybíral. Barbarič na svém webu kritizuje psychoterapii a hlavně výuku psychologie jak na naší fakultě, tak i na Fakultě filozofické. Doslova píše, že se vyučuje na úrovni středověkých poznatků. „K tomu, aby studenti prošli studiem a získali vysokoškolský diplom, stačí, aby u zkoušek od-vykládali pouze to, co chce z těchto poznatků zkoušející slyšet. Neučí se logice, neučí se filosofii vědy,“ píše bývalý externí učitel. Jak ale tohle všechno jako externista, který nezná své kolegy, na naší fakultě měl jenom jeden béčkový seminář a pobýval tam minimálně, ví?

Exkomunikace z akademické půdy

V dalším emailu figuruje podmínka – buď změníš obsah svých textů, nebo se s tebou jako naším pedagogem rozloučíme. „Nelíbí se mi, že mi říká, co smím říkat a mít na webu, a co ne,“ bouří se Barbarič. A na svém webu píše, že nemíní své učení odvolat a také nepřestane s kritikou psychoanalýzy a dalších směrů, se kterými nesouhlasí. „Podle mého názoru bychom měli zdůrazňovat naopak konflikt, který v psychologii je,“ tvrdí Barbarič. Upřednostňuje své klienty před kolegy a přeje si, aby jeho právo svobodného slova bylo na akademické půdě respektováno. A náhle souhlasí s tím, že neměl veřejně kritizovat stav výuky psychologie. Na tento email dostal velmi jasnou odpověď v podobě zápisu z porady katedry, kde stojí, že je jeho předmět pro rok 09/10 vyřazen z katalogu předmětů.

„Pro mě bylo tak nepřijatelné číst některá ta tvrzení, že jsem se ihned rozhodl k diskuzi se všemi kolegy a na základě toho byl kurz Juraje zrušen,“ obhajuje svůj postup Vybíral a na dotaz, proč se nechtěl s Barbaričem setkat osobně, odpovídá: „Neuměl jsem si představit, že bych mu při osobním setkání řekl víc, než jsem napsal.“ Otázkou zůstává, zda by se tento spor nevyřešil rychleji a bez větších komplikací, kdyby si pánové promluvili z očí do očí, jak několikrát navrhoval Barbarič.

Etický kodex sem, etický kodex tam

„Etický kodex zakládá možnosti různé interpretace a já jsem velmi radikální tam, kde myslím, že se kolega dopouští jeho porušení,“ říká Vybíral. Kodex etických zásad platný pro evropské psychoterapeuty ukládá respektovat ostatní členy své profese a příbuzných oborů. Etický kodex psychologů také znemožňuje chování, které by narušilo důvěru veřejnosti k psychologické veřejnosti. Přijde mi fakt zajímavé, že můj předmět byl z výuky vyřazen nikoli z důvodů jeho nekvality, ale z důvodů porušení etického kodexu závazného pro psychoterapeuty, píše Barbarič, který už zhruba dvacet let provozuje psychoterapeutickou praxi. „Etický kodex není zákonná norma,“ odvolává se. Když tedy etický kodex není zákonem, nemusí se podle něj nikdo řídit a je tedy zcela zbytečný. A jak potom poznáme psychoterapeuta, který se jím řídí, a kterému se můžeme svěřit od toho, který etický kodex neuznává a ignoruje?

Na svém webu Barbarič rozebírá právě etický kodex a poukazuje na to, že jej neporušuje. Věnuje se ovšem pouze některým a hlavně těm, kde je popsán vztah psychoterapeuta ke klientovi. To navodí ve čtenáři, který je líný vyhledat si a přečíst Etický kodex, dojem, že Barbarič za nic nemůže. „Selektivně ignoruje další upozornění a nevyjadřuje se k nim. Na webu to vypadá velice vstřícně, ale ta jeho reakce je jenom jedna pětina,“ rozčiluje se Vybíral.

Nuže, je tady problém. A tak jako má mince rub a líc, tak i tento spor má dvě strany a dvě různá tvrzení. Jeden tvrdí, že se jedná o cenzuru a omezení svobody projevu, ten druhý zastává názor, že se jedná o pomluvu.