Něco o mé cestě
Někdo je velmi stručný a napíše třeba, že má 30 let praxe. Praxe a zkušenosti jsou rozhodně podle mého názoru součástí toho, zda a že člověk něco doopravdy umí, samotná délka praxe však o reálných schopnostech psychoterapeuta nevypovídá vůbec nic. Znám lidi stejně staré, jako já a i starší, kteří v praxi neumí reálně člověku pomoci ani minimálně. Tudíž, i když budu stručnější, přece jenom i tady o sobě napíši víc, než jenom to, jako dlouhou mám praxi…
Z toho, co vím a jsem viděl a slyšel, neznám oficiálního psychologa, psychoterapeuta či případně psychiatra, který by tak otevřeně veřejně o sobě hovořil i v soukromé rovině. Pořád obvykle převažuje tendence prezentovat jenom jakýsi svůj profesionální obraz. Možná se to odvíjí ještě od před mnoha lety zrůdným, absurdním a neudržitelným názorem Siegmunda Freuda (a pak dalších psychoanalytiků), že terapeut má být pro pacienta „bílým promítacím plátnem“, na které si bude promítat své nitro. To byl a je také jeden z důvodů, proč pacienti psychoanalytiků leží na gauči a analytik za jejich hlavou, aby je pacient v průběhu sezení, či spíše ležení, neviděl. A princip „bílého promítacího plátna“ se snaží udržet i mnozí terapeuti, kteří sice sedí s klientem tváři v tvář, ale s kamennou tváří. Strašné, směšné, nefunkční, nelidské a také s psychoterapeutickou profesionalitou to nemá nic společného.
Psychoterapeutické setkání je setkání dvou nebo více lidí z masa a krve a prožívání a to všechno se v terapii nějak míchá a prolíná. Profesionalita terapeuta má rozhodně spočívat také v tom, že ukáže klientovi či klientům sám sebe, v tématech a načasování, které jsou pak pro pokrok terapie užitečné. Myslím, že nejspíš všichni mí klienti chtěli vědět, že tam s nimi nesedí Sfinga.
Studium jednooborové psychologie jsem ukončil v roce 1986, na Univerzitě J.A. Komenského v Bratislavě. Již v průběhu posledního ročníku jsem sice původně díky povinné praxi, ale následně z profesní vášně v rámci možností sbíral praktické zkušenosti v psychiatrické léčebně Velké Zálužie, kde jsem psal i diplomovou práci a kam jsem po absolvování university nastoupil. O dva roky později jsem získal doktorát – mezi tím jsem si udělal základní kurz tradiční hypnózy u Stanislava Kratochvíla v Kroměříži - a cca o další rok atestaci z klinické psychologie (časové údaje jsou přibližné). Mezi tím jsem byl žel ještě na vojně – v průběhu které jsem kvůli svému vlastnímu problému vyhledal pomoc jednoho brněnského psychoterapeuta, což znamenalo absolutně zásadní zlom v mé profesní cestě, jelikož jsem se seznámil s jistým (Miltonem Ericksonem inspirovaným) způsobem psychoterapeutické práce, o kterém jsem do té doby vůbec nic nikde neslyšel, který u mne perfektně zafungoval a tak jsem se mu začal s velkým úsilím věnovat! (podrobněji na tomto videu) - a také jsem nastoupil do svého prvního, tehdy jediného dostupného systematického psychoterapeutického výcviku systému SUR (který trval celkem pět let), kde jsem se nenaučil nic jiného, pouze to, jak se tato práce dělat nemá, ale i to může být velmi cenné! O několik let později, kdy už jsem přemýšlel radikálně jinak, než nás učili na škole i v SURu, jsem se nechal nějakými kolegy ukecat, aby do jednoho běhu SURu šel dělat výcvikového lektora. Byla to jedna z mých nejděsivějších profesních zkušeností, která mi ale také otevřela oči. Totiž od těch pseudo-kolegů, kteří byli součástí lektorského týmu, jsem na našich interních schůzkách neslyšel nic jiného, než despekt a despekt a hluboký despekt k účastníkům výcviku, tedy studentům a klientům. Řeč byla pouze o jejich porouchanosti a o jejich diagnózách. Chtěl jsem po dvou letech odejít (také to bylo na pět let), ale zejména lidé ze skupiny, kterou jsem měl na starost, mne přesvědčili, abych zůstal. Tak jsem zůstal, ale lektorských setkání jsem se už neúčastnil, aby se mi nedělalo blbě od žaludku i od srdce.
Z léčebny ve Veľkom Záluží jsem po něco více než čtyřech letech „utekl“ kvůli velmi komplikovanému vztahu s jednou ženou a nastoupil jsem jako klinický psycholog na doškolováckou Psychiatrickou kliniku v Bratislavě. Jelikož tato klinika byla součástí velké všeobecné nemocnice, lékaři z jiných oddělení se postupně naučili mne zvát i k jiným, než k psychiatrickým pacientům a já začal sbírat své první zkušenosti s psychosomatickou problematikou. Třeba si velmi dobře vzpomínám na jednu paní, která byla hospitalizovaná na neurologii s diagnózou torticollis spastica – zjednodušeně řečeno, je to stav, při kterém máte hlavu vytočenou do strany, někdy až o 90° a nemůžete ji narovnat -, kde ji léčili zcela neúspěšně a po snad pěti psychoterapeuticko-hypnotických sezení u mne byla v pořádku. (Poměrně nedávno jsem měl v péči mladou dívku s obdobnou starostí a také se po nějakých šesti sedmi sezeních úplně spravila.)
Na přelomu let 1992/1993, kdy se dělilo Československo, jsem utekl do Brna. Jednak před Mečiarom, jednak jsem měl v Brně přítelkyni a ke všemu bylo v Brně ve fakultní nemocnici u sv. Anny volné místo konsiliárního klinického psychologa, ne které mne přijali. U sv. Anny jsem byl přibližně dva roky, a jakožto konsiliář ve všeobecné nemocnici jsem se setkával s pacienty s nejrůznějšími tělesnými nemocemi, před a po nejrůznějších zákrocích, byla to velmi pestrá a myslím, že často užitečná práce.
Nějak v roce 1996 jsem odešel do privátní praxe. Přibližně první dva roky jsem pracoval na pojišťovny. Pak mne ale jejich limity příliš limitovaly v tom, co mí klienti potřebovali a rozhodl jsem se pracovat za hotové platby (pár poznámek k tomu také v sekci Moje cenová filosofie). Když jsem pracoval na pojišťovnu, míval jsem průměrně osm klientů denně. Od doby, co pracuji na přímou platbu, tak rozhodně nemám víc, než 4 klienty denně. Můžete sami zvážit, zda to může dělat rozdíl v kvalitě práce.
V letech 1995 a 1996 jsem absolvoval pro mne nejspíš nejpodstatnější část mého formálního vzdělání – ojedinělý systematický ucelený výcvik v „ericksonovské“ psychoterapii (viz obrázek vpravo nahoře na začátku tohoto textu), který vedli přímí žáci Miltona Ericksona a který se konal za rohem, u Mnichova, takže jsem kvůli tomu nemusel naštěstí do USA (jelikož moc nemusím letadla). Bylo to opravdu velmi přínosné vzdělávání, zejména ta osobní setkání s lidmi, kteří se učili u Miltona Ericksona přímo, i když se každý z nich dal pochopitelně pak svou vlastní cestou. Také mne každý jeden z nich „hypnotizoval“, vždy jsem byl mezi prvními dobrovolníky, když se mělo něco dít. Na druhou stranu, dnes se na to pořád dívám jako na velmi inspirativní a důležitou zkušenost, včetně toho, že v v rámci bývalého Československa nemá nikdo tento ucelený výcvik, navíc s těmito lidmi, ale k těm lidem už dlouho nevzhlížím jako k „bohům“, jak sem to dělal tehdy a ještě nějakou dobu poté.
Mezi lety 1988 a cca 2006 jsem sjezdil po Evropě mnoho mezinárodních konferencí, vždy s cílem osobně se poznat a vidět na vlastní oči pracovat některé významné psychoterapeuty. Vzpomínám si, jak jsem ještě za starého režimu s kolegou Michaelem Vančurou cestoval do Budapešti na konferenci o Metaforách v psychoterapii, protože jsem věděl, že hlavním protagonistou konference bude Jeffrey Zeig. Tento kolega byl jedním z osobních žáků Miltona Ericksona a byl a je nejspíš nejaktivnějším propagátorem Ericksonovy práce. A tak jsem se s ním v Budapešti poprvé potkal osobně, seznámil, popovídal, vyslechl jeho přednášku, viděl demonstraci jeho práce (později se stal mým učitelem). Jeff Zeig je kromě jiného autorem nápadu a organizátorem Evolution of Psychotherapy konferencí. Jsou to konference, na které jsou jako přednášející pozvaní nejvýznamnější žijící psychoterapeuti různého zaměření. Obvykle se konají v USA, ale třetí v řadě se v roce 1996 konala v Hamburgu a tam jsem jel, abych se s tehdejšími největšími psychoterapeutickými „hvězdami“ potkal. Slovo „hvězda“ je skoro na místě, jelikož konference měla do jisté míry atmosféru obrovského rockového koncertu se 7000 diváky. Já jsem naštěstí nebyl úplně řadový účastník, byl jsem jako reprezentant „ericksonovské“ psychoterapie pro Česko zván na různé akce, kam mělo přístup pouze pár „vyvolených“. A tak jsem měl možnost si povídat s Paulem Watzlawickem, Salvadorem Minuchinem, Ernestem Rossi-m (také jeden z mých pozdějších učitelů), a také s Jay Haley-m, který byl, kromě jiného, autorem první knížky o práci Miltona Ericksona, kterou se mi povedlo uvést na český trh. Těch lidí bylo víc, ale jmenuji konkrétně tyto, protože kromě Watzlawicka, který byl prakticky pouze teoretik, ti ostatní byli či jsou skvělí praktici, práce kterých mne nesmírně zajímala. A jenom perlička – na rautu, kde jsem si povídal zejména s Jay Haley-m, který byl ochoten mi věnovat hodně času, jsem poprvé v životě jedl uzeného lososa a chutnal mi tak moc, že i když jsem k němu popíjel bílé víno, tak mi z něho bylo docela těžko, protože jsem ho snědl celkem velké množství ☺
Kolem roku 1998 jsem začal učit své, i když Miltonem Ericksonem inspirované, pojetí psychoterapie ve svých soukromých čtyřletých výcvicích. Učil jsem také výběrový seminář ericksonovské a komunikační psychoterapie na katedře psychologie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, a později také na katedře psychologie Fakulty sociálních studií stejné univerzity, odkud mne ale pak nějak v roce 2009 vedoucí katedry vyhodil (minimálně do jisté míry si svůj názor můžete udělat na základě informací, popsaných zde:
Také jsem začal dělat řekněme komunikační kurzy a nějaké psychologické poradenství pro manažery a firmy, ale to je jiný příběh. Rozhodně mne to mnoho naučilo, setkal jsem se se stovkami lidí v jiném kontextu, než byla psychoterapeutická praxe, ale detaily této části mé cesty patří jinam, ne na tento web.)
V roce 1993 jsem zorganizoval první Česko – Slovenskou Ericksonovskou konferenci, tehdy v Bratislavě s cca osmdesáti účastníky a pak v roce 1995 tuto konferenci druhou, již v Brně, s cca 200 účastníky. Pak jsem žel v této započaté tradici nepokračoval, čehož dnes velmi lituji.
Nějak kolem roku 2000, možná 2001 jsem začal pracovat na tom, aby u nás vyšla v češtině aspoň nějaká „ericksonovská“ knížka. Nakonec si s pomocí jednoho kolegy a kamaráda povedlo najít nakladatele (Triton), ochotného tu knížku vydat. Vybral jsem první knížku o Miltonu Ericksonovi, která se mi – díky kamarádovi, který byl na studijním pobytu v USA – dostala do ruky a shodou okolností to byla vůbec první knížka ve světě, která hovořila (a hovoří) o práci Miltona Ericksona a díky které o jeho práci začal narůstat zájem. Knížku jsme překládali společně s jednou profesionální překladatelkou a já se nestydím říci, že jsem svůj díl práce na překladu odvedl zcela zadarmo. Prostě jsem chtěl, aby knížka vyšla (šlo o tuto knížku:
http://www.databazeknih.cz/knihy/neobvykla-psychoterapie-miltona-h-ericksona-120902). Vyšla v roce 2003. Poté jsem ve spolupráci s jiným českým nakladatelem (Emitos) přeložil či spolu-přeložil do češtiny další tři „ericksonovské“ knížky.
V roce 2012 jsem si prošel velmi hlubokou osobní krizí díky události, na kterou jsem nebyl vůbec připravený. Trvalo rok, než jsem z toho vyhrabal. Jisté důsledky přetrvávají do dnešních dnů, i když už nemají primárně emocionální charakter. Nu, psycholog či psychoterapeut je myslím také jenom člověk se svým příběhem. V duchu již docela klišé věty "co Tě nezabije, to Tě posílí" tato krize přispěla k mému osobnímu růstu či dozrávání. Jedna moje velmi známá a velmi úspěšná terapeutka pronesla větu: "každý růst bolí"
Nicméně, po celou tu dobu byla mou hlavní náplní má práce s pacienty či klienty, do které jsem postupem času různě zapracovával další nové a nové věci, v souladu s tím, jak se zkvalitňovaly mé znalosti, dovednosti a také jak jsem se rozvíjel jako člověk.
Rozhodně sem patří i následující zmínka, která, ale jenom na první pohled, s psychoterapií nesouvisí. Nějak kolem roku 2002 jsem se setkal s koňmi. Detaily popíši jinde. Byla to taková podivuhodná shoda okolností a já jsem se do koní na první pohled zamiloval. Měl jsem to štěstí, že mladá dívka, která mne záhy poté začala učit jezdit, mne nasměrovala, možná víc, než sama chtěla, směrem, kterému se říká natural horsemanship, česky často – přirozená komunikace s koněm. Už i já bych o tom uměl napsat knihu. Ve stručnosti – koně, podobně, jako člověka, pokud po něm něco chcete, můžete buď zlomit, znásilnit, anebo ho získat pro spolupráci. Někteří koně se kupodivu zlomit nechají, stejně tak, jak někteří lidé, ale samozřejmě zcela ztratí jakoukoli jiskru. Pak jsou koně – i lidé – kteří se zlomit nenechají. Takoví koně končí v salámu, lidé různě, ale zřídka dobře. Také jsem pak podivuhodnou shodou okolností narazil na učitele, který, ač byl velmi kontroverzní a nakonec pro mne n přijatelný, mne toho hodně naučil o tom, jak s koněm utvářet vztah, postavený na vzájemné důvěře a respektu. Pro mne to byla cesta zcela netušeného osobního rozvoje a růstu, protože pokud chcete s koněm takový vztah mít, musíte být bez strachu, bez vzteku, bez agrese, bez nervozity, uvnitř velmi klidný a harmonický. Podobně, jako když chcete dělat dobrou psychoterapii… Díky jistému osobnímu selhání, které ale nemělo nic společného s tím, co vás můžou naučit koně, a ke kterému u mne došlo na konci roku 2011, jsem o kontakt s koňmi, podobně, jako o další věci, přišel. Ale jelikož mne to nezabilo, tak mne to posílilo. S lidmi dělám lepší práci, než kdykoli předtím a koně, nu, nepochybuji, že s nimi budu opět žít …