Proč jsou diagnózy nebezpečné až škodlivé?

Uvedu jeden z nejkatastrofálnějších a nejděsivějších příběhů, kterého jsem byl ve své praxi účasten: Přišla za mnou paní ve středním věku s tím, že její dcera spáchala sebevraždu. Dcera se „léčila psychiatricky na diagnózu schizofrenie“. Přibližně po dvou letech této psychiatrické léčby – tedy jenom a jenom léky – se máma dovolila zeptat psychiatrině, zda by její dcera nepotřebovala psychoterapii, dostala od psychiatrině odpověď, že u „schizofrenie“ není psychoterapie potřeba. Přitom, co jsem se dozvěděl od mámy té „schizofreničky“, ta holka zoufale hledala někoho, kdo by jí porozuměl, s kým by své prožívání mohla sdílet, prožívat a řešit, kolem dvou dalších let. Nikoho takového nenašla, a tak se zabila, navíc velmi krutým způsobem. Pokud by to bylo v mé moci, tak té psychiatryni odeberu diplom. Podobně, jako u většiny psychiatrů ji nezajímal příběh a prožívaní a kontext té mladé dívky, pouze diagnóza „schizofrenie“ a léky, které se na „schizofrenii“ dávají. Je to zoufalé! Psychiatr, či v tomto případě psychiatrině prohlásila, že u „schizofrenie“ je psychoterapie zbytečná! To je opravdu hrubá nehoráznost a ignorance.

Je to velmi děsivý příklad toho, jak psychiatři často nakládají s lidmi, kteří dostanou „nálepku“ „schizofrenie“. Myslím, že z tohoto příběhu je jasné, jak je primitivní diagnostikování nebezpečné až škodlivé. Žel psychiatři jsou ve svém vzdělávacím systému pořád učeni k tomu, že to, čemu tradiční psychiatrie říká „schizofrenie“, je onemocnění biochemie mozku, a tudíž léčbou jsou léky, které údajně případně poruchu chemie mozku uvedou na správnou míru. Žel ono tomu obvykle tak není. Někdy od zhruba šedesátých let minulého století víme, že to, čemu se v psychiatrii říká „schizofrenie“, je výsledkem „porouchaných mezilidských vztahů a komunikace“ v rodinách, obvykle přes několik generací (viz práce týmu Mental Research Institute a jejich zásadní knihy Pragmatika lidské komunikace, je k dispozici v češtině). Mám za to, že mnoho, snad dokonce většina psychiatrů (a dokonce ani psychologů) tu knížku nikdy nečetla. Nikdo to po nich nechce. To je další nehoráznost vzdělávacího systému v psycho oborech.

V zásadě to vypadá tak, že stávající psychiatrie tzv. schizofreniky „vyrábí“. Když se člověk, který se chová nějak v souladu s tím, jak to definuje oficiální psychiatrie, dostane mamutí dávky léků, které, jak já tomu říkám, „zabetonují duši“. Myslím, že není přehnaná metafora, že z takového člověka se stane zombii. Samozřejmě, oficiální psychiatrie nepracuje s pojmem „duše“. Pracuje s pojmy, jako dopamin případně serotonin, což jsou tzv. neurotransmitery, chemikálie v mozku, kterých „porouchané“ působení v mozku, ať už je jich málo nebo hodně, jsou zodpovědné za „schizofrenii“, případně „depresi“. Já neumím pochopit, jak se psychiatrie může zaměřit na dva izolované neurotransmitery, když v mozku jsou jich stovky a všechny mezi sebou „komunikují“. A nebude nikdy možné popsat či porozumět všem těm tisícům vztahům mezi jednotlivými neurotransmitery. Mám takovou metaforu – „léčit“ duševní, pardon, psychické strádání lidí za pomoci chemikálií, bude možné poté, co někdo vymyslí pilulku, kterou když spolknete, tak, podle výběru budete najednou umět anglicky, francouzsky, japonsky nebo třeba čínsky.

Nicméně, zpátky k tomu, jak psychiatrie vyrábí „duševně nemocné“ lidi. Jak jsem zmínil, ty různé léky vyrábí z lidí zombii. Mají zabetonovanou duši a v podstatě s nimi nelze navázat mezilidský vztah. Jsou za tlustým sklem, přes které se nelze dostat. A přitom ten mezilidský vztah je klíčový k tomu, aby bylo možné s nimi dělat psychoterapii. Ale přece už víme, že u „schizofreniků“ je psychoterapie zbytečná, že jo. Nu, pokud jsou tak nacpaní těmi léky, tak je, protože s nimi nelze navázat terapeutický vztah.

Naštěstí, i psychologie a psychiatrie prodělávají vývoj, i když se nové myšlenky a přístupy díky mocenskému přístupu tradiční psychiatrie (a farmaceutických firem) prosazují velmi obtížně a pomalu.

V osmdesátých letech minulého století vznikl v Laponsku, části Finska, díky psychologovi jménem Jaako Seikkula, přístup, kterému se říká Otevřený dialog. Popsat historii vzniku tohoto přístupu a jeho detaily rozhodně přesahuje možnosti tohoto webu. Zájemci si však mohou přečíst knížku se stejným názvem, máme ji díky skupině psychoterapeutů z Brna, která si říká Narativ. Jde o ryze psychoterapeutický přístup k rodinám, ve kterých se některý z členů ocitl v „psychotické krizi“, aby to bylo srozumitelnější, stal se „schizofrenikem“. Tito terapeuti pracují v několika členných týmech a vyráží do rodin, kde se u někoho projevila „psychotická krize“ a začínají pracovat s rodinou co nejdřív, léky dávají jenom velmi výjimečně a pouze na dobu nezbytnou, pokud je některý člen v psychotické krizi třeba hodně agresivní, bez hospitalizace. Jakmile se toto chování zmírní, léky se vysadí a pak se s celou rodinou pracuje jenom psychoterapeuticky. A mají obrovské výsledky. Musí své výsledky prokazovat, jelikož je celá tato práce hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

Přístup Otevřeného dialogu se postupně šíří do celého světa. Kdoví, co by řekla paní psychiatryně, která tvrdila, že u „schizofrenie“ je psychoterapie zbytečná, řekla. Předpokládám, že něco takové, jak jsem to zažil několikrát na mezinárodních konferencích, kde někdo prezentoval své psychoterapeutické výsledky se „schizofreniky“ – tedy, že to nebyli „schizofrenici“, čili byli špatně diagnostikování. Jistě dobrá výmluva.

Nicméně budiž, protože „schizofrenie“, jak ji definuje pořád převládající tradiční mocenská psychiatrie, NEEXISTUJE, ale vysvětlení tohoto tvrzení by vyžadovalo mnoho dalších stran textu. Ale argumenty lidí, co popírali psychoterapeutické výsledky u lidí s „nálepkou“ „schizofrenie“, rozhodně nestály na poznání, že „schizofrenie“ NEEXISTUJE.

A ještě jeden, tentokráte celkem krátký příběh, který vypovídá o nebezpečí až škodlivosti diagnóz.

Před pár lety ke mně přišla klientka, která tehdy dostal od svého psychiatra diagnózu „úzkostná neuróza“. Neváhala a pořídila si knížku na toto téma, kde se kromě jiného dočetla, že „úzkostná neuróza“ je neléčitelná. Přesné okolnosti si už nevybavuji, ale naštěstí, navzdory tomuto verdiktu, hledala přece jenom pomoc, i když byla naplněná hlubokou beznadějí. Strávili jsme spolu několik sezení, kde jsme dělali něco, čemu se říká dekonstrukce diagnózy, tedy šlo o to, že to celé není o diagnóze a její neléčitelnosti. Když postupně akceptovala, že diagnóza je ptákovina a že to nijak nesouvisí s jejím životním příběhem, mohla začít psychoterapeutická práce na okolnostech jejího života. A proběhla úspěšně, všechny úzkosti té paní vymizely a mohla spokojeně pokračovat ve svém životě …