Objednání bez čekání,
prosím volejte na tel. 607 130 841
nebo pište na jb@jb-terapeut.cz nebo jurajbarbaric@gmail.com
Psychoterapie Brno - PhDr. Juraj Barbarič
Několik poznámek k důležitosti psychoterapie
Povykládám Vám dva příběhy z mé profesionální praxe, abych demonstroval důležitost psychoterapie… a značné myšlenkové chyby, kterými se řídí současná psychiatrie. Před několika lety mne navštívila matka jedné dívky či mladé ženy, která spáchala sebevraždu. Ta matka přišla za mnou, abych jí pomohl zmírnit její zármutek a také proto, aby slyšela nějaký jiný názor, než ten, se kterým se setkala. Ta její dcera žila několik let s diagnózou „schizofrenie“, kterou samozřejmě dostala od psychiatrů. (Slovo „schizofrenie“ dávám do úvozovek, protože nic takového obecně neexistuje, ale to by bylo na úplně jiné povídání. Zájemci si můžete pustit moje video o škodlivosti diagnóz, které je zde: https://www.youtube.com/watch?v=-NgpRSAOIa0&ab_channel=PhDr.JurajBarbari%C4%8D, anebo přímo na mém webu zde: https://www.jb-terapeut.cz/videa .) Tak ještě jednou, ta mladá žena žila několik let s tou diagnózou „schizofrenie“ a po hospitalizaci se „léčila“ (úvozovky zde proto, že to opravdu „léčbou nejde nazvat) ambulantně u jedné brněnské
psychiatričky. Ta „léčba“ spočívala v nějakých pravidelných desetiminutových návštěvách u té psychiatričky, odkud vždy odcházela s receptem na další „léky“. Současná psychiatrie je upnutá na dopamínovou teorii „schizofrenie“, a používá „léky“, kterým se říká neuroleptika a které blokují účinky dopaminu v mozku. Stávající psychiatrie tedy zastává stanovisko, že „schizofrenie“ (a nejenom „schizofrenie“) je výsledkem poruchy některých chemických procesů v mozku. I když pro to neexistuje žádný přímý důkaz. Nicméně mladá žena, o které
je tento příběh, dostávala pouze „léky“. Její máma ji na ty psychiatrické kontroly obvykle doprovázela, a samozřejmě s ní, tedy se svou dcerou, často mluvila. Dozvěděla se od ní, a já jsem se to dozvěděl od mámy, že zmiňovaná mladá žena zoufale různě ve svém okolí hledala nějakého člověka, který by jí porozuměl. Nikoho takového nenašla. A teď se dostávám k hlavní pointě tohoto smutného příběhu. Jelikož se stav té mladé ženy nijak nezlepšoval, jednoho dne, zhruba po dvou letech, si máma dovolila zeptat té psychiatričky, jestli její dcera nepotřebuje psychoterapii. Odpověď psychiatričky zněla: U schizofrenie nemá žádná psychoterapie smysl! A tak ta mladá žena zůstala sama, uvězněná ve svém světě, bez jakéhokoli blízkého člověka, opuštěná, nepochopená (ano, máma sice byla blízkým člověkem, ale pochopitelně bez jakékoli kvalifikace pro to, jak dceři pomoci, jak
proniknout do jejího světa tak, aby mladá žena získala zkušenost a úlevu tím, že jí někdo rozumí). Po nějaké době se rozhodla svůj život ukončit, krutým způsobem. Spolykala 400 Ibalginů, umírala ve velkém utrpení několik dní na selhání jater.
Troufám si tvrdit, že věta té psychiatričky, že u schizofrenie nemá žádná psychoterapie smysl, tu mladou ženu zabila…
A nyní ten druhý příběh, v něčem podobný, v něčem trochu odlišný. Je to už hodně let zpátky, žil jsem ještě na Slovensku a pracoval na Psychiatrické klinice ILF (Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů). Jednoho dne byla na naši kliniku přijata také mladá žena, která měřila nějakých 170 cm a vážila něco kolem 30 kilo. Pokud přemýšlíte v diagnózách, tak vás okamžitě napadne mentální anorexie, což také byla původní diagnóza, se kterou byla hospitalizována. Po přijetí mluvila o tom, jak si připadá tlustá, méněcenná a že s tím prostě musí něco dělat. V podstatě okamžitě jsme se s jednou kolegyní, psychiatričkou, ale psychoterapeuticky zaměřenou, shodli na tom, že je potřeba začít s rodinnou terapii (jelikož tyto, ale i mnoho dalších má kořeny v nefunkčních rodinách). A pustili jsme se do toho. Hned při prvním rodinném setkání se ukázalo, že vztahy mezi rodiči a také mezi rodiči a dcerou jsou hluboce porouchané, nefunkční, „nemocné“ (ano, vztahy mohou být nemocné). Pacientka však krátce po hospitalizaci začala projevovat symptomy, které nejsou u mentální anorexie zas tak úplně obvyklé. Říkala třeba, že jí trestá Bůh a že proto musí být tak hubená (všimněte si, že ještě před zhruba třemi dny říkala, že je hodně tlustá). Její ošetřující psychiatrička, která- ji měla na starost, změnila diagnózu na „schizofrenii“ (která jako taková, pokud budeme uvažovat v kontextu této diagnózy, má také kořeny v porouchaných rodinných vztazích), nasadila ty léky na „schizofrenii“ a zmínila, že nejlepší terapií budou elektrošoky. Já s mou kolegyní jsme pokračovali v rodinné i individuální psychoterapii, v rámci čeho jsme získali celkem velkou důvěru pacientky. Nicméně, při tak složité problematice ty tři či čtyři sezení na „vyléčení“ samozřejmě nestačilo. Byli jsme rádi za to, že jsme důvěru pacientky získali – až jednoho dne přišla s tím, že má dostávat elektrošoky, z
čeho měla – pochopitelně – panickou hrůzu. S mou kolegyní jsme udělali vše pro to, aby se to nestalo, věděli jsme, že pokud k tomu dojde, kompletně ztratíme důvěru pacientky, kterou jsme tak pracně budovali. Nicméně, nepovedlo se. Ošetřující psychiatrička rozhodla o elektrošocích a primář to odsouhlasil. Tak naše pacientka dostala první sérii deseti elektrošoků, po kterých s námi přestala mluvit. Měla za to, že jsme ji zradili, nemohla vědět, jak moc jsme za ní bojovali. Vzájemná důvěra, která je základem pro úspěšnou psychoterapii, byla ta tam. Po té první sérii elektrošoků se – pochopitelně – její stav nezlepšil, tak se paní ošetřující psychiatrička rozhodla ještě pro druhou sérii, po které pacientka prakticky přestala mluvit úplně a s kýmkoli. Poté pobyla na oddělení ještě nějakou dobu, kdy se ji ta její ošetřující lékařka pokusila vykrmit tak, že pacientka dostala sondu do
žaludku přes nos, kudy jí byla podávána tekutá strava (což je mimochodem téměř to nejhorší, co můžete udělat lidem, kteří trpí něčím, čemu se říká mentální anorexie, je to hrubé znásilnění, i když ve jménu záchrany života...). Když tímto násilným způsobem nabrala nějakých pět šest kilo, byla z oddělení propuštěna. Přibližně 14 dní poté jsme se dozvěděli, že skočila z třináctého patra nemocnice, kde byla hospitalizovaná a která měla právě 13 pater...
Proč jsem vybral tyto dva drastické příběhy? Protože oba dva ilustrují, jak stávající psychiatrické paradigma (psychiatrický světonázor) ignorování jednak jedinečnosti každého člověka, který trpí nějakými psychickými potížemi, a jednak v rámci toho „léčebný“ postup, postavený na diagnóze, ignorujících psychoterapii, a který v obou zmíněných příbězích skončil tragicky. A také skutečnost, že stávající psychiatrické paradigma vidí člověka, který se trápí nějakými psychickými potížemi, pouze jako shluk nějakých v mozku probíhajících chemických procesů. A nemusí to být tak obtížné psychické potíže, jako je to, čemu stávající psychiatrie říká „schizofrenie“, nebo i „mentální anorexie“. Týká se to jakékoli psychiatrické diagnózy, počínaje třeba „panickou poruchou“, přes „obsedantně kompulzivní poruchu“, až po „hraniční či narcistickou poruchu osobnosti“. (Je vskutku děsivé, že někteří psychoterapeuti odmítli vzít do péče člověka, který dostal od psychiatra diagnózu „těžké osobnostní poruchy“. Nejspíš proto, že je považovali za „neléčitelné“… Budiž k dobru řečeno o celkem moderní psychoanalýze, kterou jinak z hloubi duše nenávidím, že se propracovala k terapii lidí, trpících „hlubokou poruchou osobnosti“, hraniční nebo narcistické, i když to není ideální, jelikož postup terapie pořád stojí na diagnóze a je od člověka k člověku poměrně identický, postavený na psychoanalytických technikách.)
Psychoterapie by měla být první volbou pomoci lidem, kteří trpí nějakými psychickými problémy. Kvalitní psychoterapie totiž nevidí člověka jako shluk – porouchaných – chemických procesů v mozku. Kvalitní psychoterapie vidí člověka jako jedinečné individuum, případně také celé jedičné rodiny, s ohledem na všechny okolnosti a kontexty, které se na „psychických potížích“ podílí. To samozřejmě žádný lék, nebo nedej Bůh elektrošoky, nedokáží! Já v Úvodu těchto mých webových stránek říkám: „Zapomeňte na diagnózy, specializuji se na člověka!“ Moje práce je inspirovaná psychoterapeutem, který se jmenoval Milton H. Erickson a který, kromě jiného říkal: „Vymyslel jsem novou teorii osobnosti a novou psychoterpii pro každého svého pacienta.“ Milton Erickson byl bezpochyby nejúspěšnější psychoterapeut dosavadní historie psychoterapie (i když jistě jsou psychoterapeuti, případně psychiatři, kteří by se pokusili toto tvrzení zpochybnit). Hvězdná profesionální kariéra Miltona Ericksona se pohybovala zhruba mezi lety 1930 až 1980. V roce 2002 vyšla v originále knížka Irvina Yaloma s názvem The gift of therapy. (Vyšla v češtine v roce 2003 pod názvem Chvála psychoterapie.) Tudíž po mnoha letech od smrti Mitona Ericksona. V této knížce najdete, cituji: „Dnešní studenti psychoterapie jsou vystaveni příliš velkému důrazu na diagnózu. Organizátoři tzv. řízené péče, veřejného systému zdravotní péče a pojištění, po terapeutech chtějí, aby rychle přišli s přesnou diagnózou a pak přikročili ke krátké, cílené terapii, která bude diagnóze přesně odpovídat. Zní to hezky. Zní to logicky a efektivně. Má to však málo společného s realitou.
Místo toho jde o ukázku ilozorního pokusu uplatnit vědeckou přesnost tam, kde to není ani možné, ani žádoucí…V každodenní psychoterapii… je diagnóza kontraproduktivní. V téže knize je samostatná kapitola, nazvaná: Vytvářejte pro každého pacienta novou terapii. A to několik desítek let po Miltonu Ericksonovi.
Míchám tady trochu dvě témata, jedno z nich je, že psychoterapie by měla první volbou pro lidi s psychickými (případně psychosomatickými) potížemi, a druhé téma je, že kvalitní psychoterapie je taková, že je každému jednotlivci, případně rodině, ušitá na míru.
Psychoterapie je setkání dvou nebo více lidí, kde se v jejím procesu lidé poznávají do hloubky a poznávají okolnosti a kontexty, které mají vztah v potížích, se kterými klient nebo klienti přichází. A pak následují nějaké kroky, které mají tyto okolnosti a kontexty změnit. S absolutním respektem k jedinečnosti klientů a okolností, ve kterých žijí a které se mají změnit. Psychoterapie je proces, který nemění pouze okolnosti potíží klienta či klientů, ale také, ve kterém se terapeut mění také, ve vztahu k příběhům, které klienti přináší…
Na závěr chci dodat, že nejsem nekompromisní odpůrce psychiatrických léků. Narazíte-li na psychiatra, který je moudrý a zkušený, mohou v některých případech být léky užitečné, za mne ale jako podpůrná léčba. Velké dávky psychiatrických léků, jak já říkám, zabetonují duši člověka a to takovým způsobem, že s ním nelze navázat reálný mezilidský kontakt. Různá psychiatrická oddělení jsou plná metaforicky řečeno „zombie“, kteří bezcílně a slintajíc buď sedí, nebo se procházejí po chodbách oddělení, absolutně odříznutí od okolního světa. To se týká zejména lidí, kteří dostanou tu diagnózu „schizofrenie“. K tomu nemůžu neuvést, že psychoterapie lidí s touto diagnózou se za posledních 20 let dramaticky změnila. Vznikl komplex psychoterapeutické péče, pod vedením finského klinického psychologa, jménem Jaakko Seikula, který se nazývá Otevřený dialog (v češtině knížka o tomto přístupu vyšla v roce 2013, díky brněnské skupině Narrativ, která také odvedla a odvádí skvělou práci, aby
přístup Otevřeného dialogu dostala do běžné praxe v Česku). Je to psychoterapeutický přístup k lidem a rodinám, ve kterých došlo ke psychotické krizi, a který slaví obrovské úspěchy, s výjimečnou a krátkodobou medikací pouze u lidí, u kterých byla potřeba je akutně zklidnit. Veškerá další práce je psychoterapeutická…
Nahoře zmiňuji ty dva příběhy, ve kterých šlo o diagnózu „schizofrenie“ (případně „mentalní anorexie“), abych na velmi vážných příkladech uvedl skutečnost, že bez kvalitní psychoterapie mohou takové příběhy dopadnout velmi špatně. Nicméně, psychoterapie je rozhodně na místě i u potíží, které nejsou tak dramatické. Jedná se o celou škálu psychických či psychosomatických potíží. Psychiatrické léky v některých případech umí potlačit symptomy, projevy některých potíží, ale neřeší „příčiny“. Psychoterapie se zabývá řešením nejrůznějších okolností, které ke vzniku potíží přispěly.
Psychoterapie, podle toho, čím se člověk nebo lidé trápí, probíhá ve třech možných
uspořádáních:
Individuální psychoterapie
Individuální psychoterapie, jak už sám název napovídá, je práce s jedincem, který trpí nějakou formou psychických anebo psychosomatických potíží (tělesné potíže, které mají spojitost s psychikou). Individuální psychoterapie může být také vhodná pro lidi, kteří netrpí nějakými potížemi, ale také pro lidi, kteří hledají možnost osobního rozvoje. Trochu zjednodušeně řečeno, chtějí se stát „lepšími lidmi“, nebo lidmi, kteří chtějí žít ještě kvalitnější, naplněnější život. Individuální psychoterapie samozřejmě probíhá formou rozhovoru, ale speciálního rozhovoru, který se liší od toho, jako když si lidé povídají u kafe nebo u piva. A také probíhá za pomoci hypnózy, což je velmi účinný způsob psychoterapeutické práce. Chcete-li se o hypnóze dozvědět víc, podívejte se na mé video zde: https://www.jb-terapeut.cz/videa.
A ještě: Přečtěte si více o mém přístupu k individuální psychoterapii.
Párové psychoterapie
Párová psychoterapie je určena párům, jejichž vztah se ocitl v nějaké krizi, menší, nebo třeba ve velmi hluboké. Je samozřejmě dobré krizi začít řešit co nejdřív. V opačném případě se krize může prohlubovat a její řešení je pak o to složitější. Párová terapie probíhá tou formou, že pár chodí do terapie společně. Za jistých okolností je možné, že začátek terapie probíhá tak, že na první sezení přijde každý člen páru zvlášť (jsou páry, které si to tak přejí)
Rodinná psychoterapie
Vedle párové terapie je za jistých okolností vhodná terapie celé rodiny, tedy kromě rodičů včetně dětí. Jedná se opět situace, kdy je rodina v nějaké krizi, ale v tomto případě, když jsou do krize zamotané také děti, v různém věku. Může se jednat o výchovné problémy, ale také o situaci, kdy dítě trpí nějakými psychickými nebo psychosomatickými potížemi, které mají nějakou souvislost se situací celé rodiny. Pokud dítě trpí nějakými potížemi, je obvyklé, že tyto mají souvislost s celou rodinou, i když na první pohled to může být i rodina, která působí zcela spořádaně.