Objednání bez čekání,
prosím volejte na tel. 607 130 841

Výhody mého přístupu

O mé nekompromisní orientaci na jedinečnost kohokoli, kdo mne vyhledá a pak na hledání takového způsobu práce, který „bude sedět“ a reálně pomůže konkrétnímu jednotlivci, páru, rodině, jsem se už zmínil v úvodu. Žádné škatulkování či nálepkování!

Jsem ve své práci také nekompromisně orientovaný na výsledky a na co nejrychlejší dosažení výsledků, přičemž je to klient, kdo rozhoduje o tom, zda se práce daří, či nikoli. (To není úplně obvyklé, je pořád mnoho lidí v tomto oboru, kteří si přisvojují právo rozhodovat o tom, zda už terapie může skončit. Nejvýrazněji to ilustruje citát z jedné psychoanalytické učebnice: „Pokud pacient nepřistoupí na cíle terapeuta, terapie nemá smysl.) V mé práci o cílech rozhoduje klient a tedy také o tom, zda se tím směrem posouvá, případně, zda již cíle nebo cílů dosáhl. Nikomu nic nevnucuji.

Jsou také ale klienti, kteří nevědí, kam směřují, jaký je jejich cíl. V takovém případě se cílem stává nalezení cíle. Jakmile se ujasní cíl, klient už obvykle (ne pokaždé) ví i sám, jak jej dosáhnout.

Nuže, řečeno trochu metaforickými slovy Miltona Ericksona, psychoterapeut „pouze“ vytváří (já bych řekl spolu – vytváří) prostředí, ve kterém se pro klienta či klienty může v bezpečném prostředí začít dít něco, co jinde nešlo a cílem čeho je nalezení řešení a odstranění strádání, případně anebo alespoň jeho zmírnění. Je to také trochu v duchu bonmotu, u kterého si nejsem jist autorem, ale který se mi líbí: „Člověk má v sobě všechny odpovědi, jenom nezná ty správné otázky“.

I hypnóza je formou terapeutického prostředí a je to tak, že klient sám rozhoduje o tom, zda v té které chvíli vstoupí do hypnotického stavu, či nikoli. Hypnotický stav je pak stavem velmi intenzivního vnitřního hledání a pátrání po odpovědích, možnost znovunavázání kontaktu samotného se sebou a možnost využít sebe-ozdravných procesů, které mají evoluční a instinktivní povahu, jsou velmi staré a velmi účinné, ať už ve vztahu k mysli, nebo ve vztahu k tělu (budeme-li ze zvyku toto rozdělení ve slovech dodržovat).

U klientů, kteří nemají za sebou několikaletou psychiatrickou nebo i (psycho)somatickou „kariéru“, se domlouvám, že na úvod uděláme 5 – 7 sezení, po kterých musí klient cítit, že se věci zlepšily. Nemusí to být ještě hotové, ale musí být citelné zlepšení. Pokud není, navrhuji klientovi, aby případně zkusil terapii s někým jiným, že to možná bude účinnější. Jde o to, že se nepokouším si klienta držet v terapii prostě tak dlouho, jak to je a nikdy klientovi neříkám, že chyba je na jeho straně. A také si to nemyslím. Nikdy neříkám nic, co si nemyslím. Jsem přesvědčený, že za terapii je zodpovědný terapeut a pokud se něco nedaří, tak je to nějaká nepružnost na straně terapeuta. (Pro jistotu dodám, že si nemyslím, že musím být dokonalý a bezchybný. To není realistické, a pokud bych měl takové přesvědčení, tak bych práci nemohl dělat.)

Co se délky terapie týče, je podle mých zkušeností situace trochu jiná i klientů, kteří již m ají za sebou několikaletou psychiatrickou, (psycho)somatickou a případně i neúspěšnou psychoterapeutickou kariéru. Tito lidé bývají obvykle hluboce ovlivněny mnoha škodlivými přesvědčeními, která si osvojili v průběhu předchozích pokusů o „léčbu“ či úlevu a která je potřeba „odstranit“, aby tito klienti začali být v jedné chvíli schopni hledat a nalézat svou vlastní cestu. Zde psychoterapeutická práce probíhá obvykle déle. (Samozřejmě, pokud je to

žádoucí, spolupracuji s psychiatrem nebo nějakým somatickým lékařem, některé klientovi doporučuji sám podle toho, koho považuji za dobrého a rozumného).

Za další výhodu mého způsobu práce považuji délku samotných jednotlivých sezení. Klienty si zvu po dvou hodinách, obvykle se sezení vejde do 90 minut, ale chci mít rezervu, kdyby trvalo déle, což se může stát. Možná víte, že někteří terapeuti natvrdo usekávají sezení po 50 nebo 60 minutách. To se Vám u mne nestane, zejména proto, že většinou (ne vždy) je to málo času. Včera jsem měl sezení, které trvalo tři hodiny. Před několika lety jsem měl klientku, u které úvodní sezení trvala 6 až 7 hodin (a už na tomto místě dodám, že jsem si neúčtoval víc, než za jedno standardní sezení, ta klientka by si nemohla dovolit zaplatit třeba 7 hodinové sezení, nicméně jelikož se práce vyvíjela dobře (a dopadla dobře) nechal jsem to tak být.)

A snad poslední věc, kterou považuji za důležitou výhodu – jsou lidé, kteří se se mnou potřebují setkávat třeba jednou za měsíc a jsou lidé, kteří se potřebují se mnou setkávat třeba třikrát týdně. A opět to obvykle nejsem já, kdo rozhoduje, jak často se s klientem či klienty budeme setkávat. Nechávám to na rozhodnutí klienta. Já usiluji o to, abych byl organizačně dostatečně pružný na to, abych se s někým mohl setkávat třikrát týdně, pokud to potřebuje.

Na závěr této části tohoto webu uvedu jeden bonmot, jehož autorství si přivlastňuji já. To, že ho sem napíši, mne napadlo, kdy jsem si po sobě tento text četl a tedy také formulaci „nikomu nic nevnucuji“. To je sice principiálně tak, ale ten můj bonmot zní: „nic neplatí, až na ty případy, kdy to platí“, a můžete to i otočit: „vše platí až na ty případy, kdy to neplatí“. Zde to zmiňuji v souladu s principem, že terapeut se má přizpůsobit tomu, co potřebuje klient. Jsou klienti, kteří potřebují autoritativnější a direktivnější, někdy až tvrdý přístup a pak jsou klienti, kteří potřebují přístup řekněme jemný…